Nebyl hostem Jednoho procenta poprvé a určitě ani naposled. Tomáš Baránek: spoluzakladatel nakladatelství Melville, které se zaměřuje na takzvané chytré knihy, ať už z oblasti osobního rozvoje, lifehackingu nebo třeba zdraví.
O čem jsme tentokrát mluvili? O stárnutí, zralosti, hledání rovnováhy v životě, vztahu k smrti, dlouhověkosti i o tom, jak se Tomáši žije a pracuje v dnešní době plné informací.
Přehlédnout byste neměli ani to, že jsme se trochu pohádali kvůli jednomu z nástrojů umělé inteligence. Tomáš je v tomto ohledu spíše opatrným a obezřetným uživatelem. Na druhou stranu, ví dobře, o čem mluví. Jak se rovněž dozvíte, takzvaně na stará kolena se vrátil do školních lavic, konkrétně na brněnskou techniku, na svou alma mater, a studuje právě strojové učení.
Doufám, že vás naše povídání nebude nudit. Nebo že vás moc nevyděsí, dost často se nebavíme o úplně veselých věcech.
Přeju příjemný poslech!
A jako obvykle předkládám článek, který napsal podle Claude 3.7 Sonnet. Text jsem jako vždy po AI nepřepisoval.
V proudu času: Tomáš Baránek o stárnutí s grácií, míře a perspektivě
Když vstoupíte do starého domu v brněnské Minorské ulici, kde sídlí nakladatelství Melvil, nepřivítá vás rušná kancelář plná lidí. Alespoň ne v úterý, kdy vznikl rozhovor s jeho spoluzakladatelem Tomášem Baránkem. Právě tato určitá prázdnota prostor symbolicky vystihuje Baránkův přístup k životu a práci - méně je někdy více, a v případě duševního zdraví to platí dvojnásob.
"V nějaké fázi života jsem asi tak podesáté vyhořel a už to bylo hodně," vysvětluje Baránek s otevřeností sobě vlastní, proč nyní fyzicky chodí do práce pouze v pondělí. Zbytek týdne věnuje "hluboké práci", která vyžaduje soustředění a klid. Je to jeden z mnoha životních kompromisů, ke kterým dospěl.
Baránek, kterému bude letos 53 let, popisuje posun své perspektivy jako cestu "do meta roviny". Zatímco dříve se soustředil na mikro-managování každého aspektu svého života, dnes hledí na věci s větším nadhledem. "Beru míň vážně věci, který dělám zcela vážně," říká.
Zlomovým okamžikem Baránkova životního přístupu byla mozková příhoda v roce 2016, kterou částečně připisuje stresu z vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. "Tehdy jsem se zhroutil a skončil v nemocnici," vzpomíná. Paradoxně právě tato zkušenost mu přinesla osvobození od existenciální úzkosti.
"Na JIPce jsem si uvědomil, že nemám pocit, že bych litoval, že jsem tolik pracoval," popisuje Baránek s lehkým úsměvem své překvapení. Od té doby se už “některými věcmi” nedokáže "tak strašně vyděsit k smrti". Přijal, že každá vteřina může být poslední, a toto uvědomění mu přineslo zvláštní klid.
V rzhovoru se mluví i o pandemii covidu, kterou Baránek vnímá jako kolektivní trauma, jež společnost paradoxně vytěsnila. "Co je pro mě opravdu šokující - nikdo z toho nevyvodil důsledky, ani vlády, ani instituce," pozastavuje se.
Zajímavým dopadem pandemie byl však podle Baránka posun v čtenářských preferencích. "Významně vzrostla poptávka po knihách, které se zabývají duševním zdravím," pozoruje. Nejprodávanější knihou jeho nakladatelství je "Tělo sčítá rány" o léčení traumat.
Ještě zajímavější je generační posun: "Mladí čtenáři se už ani neptají na produktivitu, ti chtějí rovnou life balance a návody na to, jak odpočívat."
Jak se v dnešní době dezinformací a informačního zahlcení orientovat v záplavě rad o zdraví, dlouhověkosti či duševní pohodě? Baránek přiznává, že je to složité, ale má svůj přístup: "Důležité v mém životě bylo seznámení se s mírou."
S mírnou ironií popisuje, jak různí experti zdůrazňují právě svou oblast jako nejdůležitější: "Nejdůležitější je mikrobiom. Ne, nejdůležitější je pohyb. Ne, nejdůležitější je spánek ... A když to sečteš, je to mnohonásobně sto procent." Řešení? Podle Baránka konzistentní umírněnost ve všem.
Ve svém nakladatelství pak pečlivě posuzuje vědecký základ publikovaných knih. "Díváme se na track record autora, odkud čerpá, jaké zdroje používá," vysvětluje proces, který zahrnuje i konzultace s odborníky.
Jedním z nejzajímavějších momentů je Baránkovo vyprávění o návratu do školních lavic. Ve věku 53 let začal znovu studovat na Masarykově univerzitě, tentokrát umělou inteligenci a strojové učení.
"Jsou tam studenti ve věku mých starších dětí," směje se. Tento krok mu přinesl nečekané benefity: "Vždycky odcházím s takovou jakousi nadějí, protože vidím ty mladé kolegy, kteří se s vervou pouštějí do různých věcí."
Jeho manželka Kateřina taky studuje, což u jejich dětí vyvolává pobavené reakce. "Říkají, že jsme úplní magoři.”
Share this post