Známe se od roku 1988, kdy jsem se jako “pomocná vědecká síla” a student biokybernetiky zúčastnil v Tišnově experimentu Štola 88 (simulovaný let na Mars v režii Laboratoře pro výzkum stresu při Fyziologickém ústavu ČSAV), zatímco on tam přijel jako psycholog a doktorand Filozofické fakulty.
Tehdy tvrdil, že se považuje za marxistu, jen se s ostatními marxisty rozchází v názoru na to, jak se beztřídní společnosti podaří dosáhnout. “Oni tvrdí, že tou cestou bude revoluce, ale podle mě je to píčovina a bude to LSD,” prohlašoval.
Pak jsme se pár let vídali sem tam v tehdejší Univerzitní knihovně v Karolinu (dnes Národní knihovna), a pamatuju se, jak jsme se někdy počátkem roku 1990 potkali na Karlově mostě. Už z dálky na mě volal: “Průůůůser, kamaráde, strašnej průůůůser.” Polilo mě horko.
Uvědomte si, byla to stále napjatá doba, byť už bylo zřejmé, že komunismus i marxismus jsou poraženy. Ale i tak jsem se zachvěl, jaká hrozná věc se děje. Zastřelili Gorbačova? Ušili Václavu Havlovi další pár kalhot, které jsou příliš krátké? Nic z toho, naštěstí. Když se ke mně přiblížil natolik, že jsme si mohli normálně povídat, řekl: “Představ si, zavřeli bufet v Univerzitní knihovně! Nevíš, co by se dalo podniknout?”
O rok později jsme oba začali pracovat v Reflexu, a on na jedné poradě prohlásil, že ho “morbidně technicistní texty pana inženýra Čermáka zneklidňují”, což byla zřejmě reakce na to, že já jsem na předešlé poradě poznamenal, že by bylo příjemné, kdyby “pan doktor napsal některý z textů, aniž by byl zkouřený jak Chvaletice”, nebo něco na ten způsob.
Ani od jednoho z nás to nebyl humor, vždyť se to odehrálo v době, kdy jsme se všichni a vždycky brali vážně.
Od té doby jsme přátelé, aspoň myslím. Mám Jirku X. Doležala rád a zároveň si ho vážím, což je ta nejlepší kombinace. Myslím, že dobře píše, je chytrý, umí být zábavný a je vždycky inspirující. Proto je také pravidelným hostem v mém podcastu Jedno procento. Rozhovory s ním jsou osvěžující a provokující. Přeju hezkou zábavu.
x
Jako obvykle, shrnutí našeho rozhovoru “z pera” AI, tedy Claude 3.5 Sonnet.
MEČE, ROZVODY A SOUMRAK DEMOKRACIE: ZPOVĚĎ NESTORA ČESKÉ PUBLICISTIKY
V době, kdy většina lidí vyhlíží důchod, Jiří X. Doležal startuje novou kariéru. Známý novinář, který desetiletí provokoval českou společnost svými názory na drogy, politiku a společenské konvence, se ve svých šedesáti letech vrací ke svým akademickým kořenům v sociální psychologii. Jeho mise? Pomáhat lidem projít rozvodovým řízením s důstojností a minimální ztrátou času.
"Nejdražší na rozvodu je čas, který s ním strávíte," říká muž, který sám prošel dvěma rozvody a nyní své osobní i profesní zkušenosti přetavuje v novou službu. Jeho motto "rozvod není boj, ale nový začátek" odráží pragmatický přístup k životním změnám, který je pro něj charakteristický.
Doležal však není jen svědkem osobních dramat. Jeho analýza současného stavu demokracie je znepokojivá. Hovoří o přechodu od zastupitelské k "reprezentantské" demokracii, kde voliči již nehledají schopnější vůdce, ale své obrazy v zrcadle. "Lid volí toho, kdo je stejný jako oni," vysvětluje trend, který považuje za nebezpečný.
Jeho pohled na budoucnost je ještě temnější. Klimatická změna podle něj povede k masivnímu stěhování národů a následně k příklonu Evropy k fašismu. "Ta Evropa se dostane k nějaký verzi fašismu, protože si ho zvolej lidi," varuje.
Přesto v jeho životě existuje prostor pro kontemplaci a krásu. Každý den věnuje dvě hodiny leštění japonských mečů, činnosti vyžadující naprosté soustředění. Jeho fascinace japonskou kulturou a její precizností odhaluje člověka, který dokáže nacházet smysl v detailu a dokonalosti.
V době umělé inteligence a jazykových modelů zůstává skeptický optimista. Uznává jejich schopnost mapovat lidské myšlení, ale varuje před přeceňováním jejich praktického významu. "Oni dokonale zmapovali lidskou blbost," říká s charakteristickou přímočarostí.
Jeho reflexe současné žurnalistiky je střízlivá. Po letech pokusů ovlivnit realitu skrze média přiznává limity této profese. "Já to psaní furt chápu jako smysluplný, protože lidé, kteří nemají rádi Babiše a Putina, si při četbě mých článků mohou uvědomit, že nejsou sami, ale v tý realitě to už nic nezmění."
Z někdejšího drogového aktivisty se stal "konopný pacient", jak sám s určitou hořkostí přiznává. Sleduje legalizační trendy ve světě, ale jeho zájem se přesunul jinam - k japonským mečům, k rozvodové poradně, k analýze společenských změn.
Doležal zůstává postavou mnoha paradoxů - bývalý provokatér, který nachází klid v broušení mečů, skeptik, který začíná novou kariéru, varující hlas, který přesto odmítá rezignovat na smysluplnou aktivitu. Jeho rozhovor je svědectvím o době, která se mění možná rychleji, než jsme schopni pochopit, ale také o člověku, který se nebojí těmto změnám čelit s otevřeným hledím.
V době, kdy mnozí hledají jednoduchá řešení, Doležal připomíná, že život je komplexní a že právě v této komplexnosti spočívá jeho krása - ať už jde o preciznost japonského řemesla, složitost mezilidských vztahů nebo nejistotu demokratického procesu.
Share this post