Přišla do studia s vlčím mákem na prsou. “Občas si ho beru, když mám pracovní jednání,” řekla Miroslava Pašková s úsměvem. Zakladatelka neziskové organizace Vlčí máky se před deseti lety rozhodla, že bude pomáhat válečným veteránům. Zní to trošku divně, že ano? V zemi, která nevede a ani v historii nevedla moc válek.
On je to trochu omyl. Technicky máme v Česku zhruba 15 tisíc válečných veteránů. Jejich status je definovaný zákonem, v zásadě jde o bývalé profesionální vojáky, kteří od devadesátých let působili v různých misích. Od Iráku až po Afghánistán. Ne všichni, ale část z nich se v civilním životě potýká s problémy a potížemi. Miroslava Pašková má ambici jim v tom pomáhat.
Z jednoduchého důvodu. Protože si to zaslouží. Sympatická mladá žena, která má dva akademické tituly, to bere jako samozřejmost. Moc ji nezajímá, jak válečné veterány definuje zákon. Mimochodem, ten je poměrně přísný a důsledný. Paradoxně i přesto, že když už někdo status válečného veterána na základě zákona dostane, tak mu to stejně prakticky žádné výhody či úlevy nepřinese.
Platí však i to, že o konkrétní výhody většina veteránů nestojí. Spíš by ocenili, kdyby věděli, že si jich společnost váží a že si uvědomuje, že jsou lidmi, kteří mají odvahu a kteří byli ochotni riskovat život za vlast. Ano, zní to možná pateticky, ale zároveň je to takto jednoduché. I proto Miroslava Pašková nerozlišuje, jestli jde o bývalé vojáky, anebo třeba policisty či hasiče. Její spolek chce pomáhat všem, kteří to potřebují.
O tom jsme mluvili v podcastu. Jak se k problematice veteránů dostala, a co s tím mají společného Facebook či Twitter. Že už jako malá holka si radši hrála s kluky na vojáky a proč po mámě požadovala, aby jí šila maskáčové sukně. Proč si váží hrdinství a obdivuje lidi, kteří chtějí dobrovolně sloužit v armádě.
V tom posledním jsme se mimochodem neshodli: já jsem z generace, která vyrostla a někdy ještě povinně sloužila armádě s přívlastkem lidová, profesionální vojáky jsem moc neměl rád a ve volnomyšlenkářských devadesátých letech jsem k armádě už vztah nezískal.
Ale vážím si lidí, kteří mají odvahu a odhodlání za vlast bojovat nebo i riskovat život. A chápu, že jsme se po třech desetiletích naivního globalismu ocitli v mezinárodně politické situaci, kdy obrana vlasti a armáda jako taková mají najednou jiný patos než dřív.
Rozhovor s Miroslavou Paškovou mě bavil i proto, že to bylo setkání dvou světů, které mají jinou životní zkušenost, ale asi stejné ideály a stejný pohled na svět. Stále věřím, že válka na Ukrajině je jen epizodou a připomenutím světa, který snad už brzo bude patřit minulosti. Věřím tomu a přeju si to, ale to samozřejmě nestačí.
Každopádně si koncem října koupím vlčí mák a 11. listopadu si připomenu lidi, kteří mají větší odvahu a méně cynismu než já. Možná to uděláte taky. Každopádně vám přeju příjemný poslech.
AUDIO: Když se Petr Pavel stal prezidentem, tak jsem si dělala legraci, že pomáháme válečným veteránům rozjet druhou kariéru, říká Miroslava Pašková (243)