Aug 11 • 52M

AUDIO: Vysoká pec je takové kovové božstvo, říká fotograf Viktor Mácha (185)

 
1.0×
0:00
-51:45
Open in playerListen on);
Episode details
Comments

Dělal jsem rozhovory s mnoha fotografy, desítky z nich znám osobně, ale ještě žádný z nich neprohlásil bezprostředně po našem seznámení, že fotografování ve skutečnosti nesnáší a má k němu odpor. Osmatřicetiletý Viktor Mácha to říká s úsměvem a skoro s pýchou. Patří přitom k světově nejznámějším fotografům, kteří se dlouhodobě a systematicky věnují industriální fotografii, konkrétně těžkému průmyslu.

A možná nikdo na světě nefotí vysoké pece, důlní věže či slévárny s takovou vášní, jako on. Vzpomíná, jak v patnácti na výletě s rodiči v Beskydech poprvé viděl vysokou pec. Možná budete překvapení, kolik poesie v tom je.

“Ona syčela, duněla a lomozila, promlouvala ke mně jazykem, kterému jsem nerozuměl, ale byl mi velmi sympatický. Připadala mi jako kovové božstvo, které po mně něco chce. A já nevím co, ale vím, že u toho chci být,” říká.

Viktor Mácha vystudoval religionistiku na teologické fakultě, je praktikující katolík a jak říká, pracuje “v nemovitostech”. Fotografování těžkého průmyslu je jeho koníčkem, časově i finančně náročným. “Jsem v zajetí svých vášní a občas mi za to někdo zaplatí,” říká. Nemá umělecké ambice, byť je samozřejmě rád, když si někdo jeho fotografii pověsí na zeď nebo zařadí do sbírky. Ale jeho ambice je jediná: fotit tam, kde se mu to zatím nepodařilo.

Z těch míst, kde se to podařilo, můžeme jmenovat například ocelárnu Azovstal v Mariupolu, o které se většina lidí bohužel dozvěděla až teď v posledních měsících kvůli válce na Ukrajině. I o tom jsme mluvili: jak se na ruskou invazi dívá a jaké zkušenosti udělal při focení těžkého průmyslu v Rusku i na Ukrajině v předešlých letech.

Viktor Mácha je fotografem odcházejícího světa. Byť on sám říká, že výroba oceli nikam neodchází, jen se přesouvá a proměňuje. Naše civilizace je postavená na uhlí a oceli, a tak to zůstane, jakkoli nové technologie činí těžký průmysl mnohem ekologičtější a ohleduplnější k planetě. Paradoxem Viktora Máchy je, že to zároveň znamená, že je vizuálně míň zajímavý. “Ale těch podniků a dolů, kde se to zas tolik nemění a které toužím navštívit, je naštěstí stále dost,” říká.

Přeji příjemný poslech.