Nejdřív osobní vsuvka, neboli to, čemu se taky někdy říká disclaimer. Přiznám se, že o vážné hudbě nevím skoro nic. Když mě žena nebo okolnosti přinutí jít na operu, tak v polovině případů usnu. Na housle jsem hrál tak špatně, že mi ředitel tehdejší lidové školy umění v Holešovicích v sedmdesátých letech doporučil trombon. Hrál jsem mu tehdy Dvořákovu Hmoreska, což je mimochodem krásná skladba i v provedení na violoncello, ale musí hrát někdo jiný než já.
A teď už k mému hostu: Jan Zvěřina je koncertní mistr violoncellové skupiny Státní opery, zakladatel Prague Cello Quartet a člověk, jehož videa na YouTube mají desítky miliónů zhlednutí. A přitom sám o sobě říká, že je introvert.
V novém díle Jednoho procenta mluví mimo jiné o tom, jaké to je hrát sólo z Pucciniho Tosky po dvou a půl hodinách opery, když za sebou navíc máte dva balety a tedy unavené ruce – a padesát kolegů v orchestru přesně ví, jestli se vám to povedlo.
Mluvili jsme i o jeho nástroji, který existoval ještě před narozením Mozarta, patří ministerstvu kultury a když cestuje Jan Zvěřina do zahraničí na koncert, “sedí” na sedačce vedle něj a má svou vlastní letenku. Ale jídlo prý nedostává.
Dozvíte se, jaký vztah má Jan Zvěřina k nejpopulárnější skladbě pro violoncello, kterým je Dvořákův koncert h moll, a proč během covidu skončil jako ajťák na ministerstvu zdravotnictví. Nebo že smyčec – „kousek klacíku” – stojí někdy stejně jako auto. A co se stalo, když šéf violoncellistů koupil do Státní opery pingpongový stůl, a čekal, že kromě něj budou hrát tak maximálně dva nebo tři další lidé.
Zvěřina je muzikant, který věří na sílu i krásu lidského ducha, ale když mu pustíte skladbu vygenerovanou AI, tak klidně uzná, že „to zní dobře”. Věří v Boha a chodí do kostela, byť tam hlavně v zimě trpí rozladěnými varhanami. A optimista, pro kterého je každý příští týden ten potenciálně nejlepší.
Jaký pokyn by stál v partituře, kdyby se život stal notovým záznamem? Apassionato con spirito, říká. Přeju vám vášnivý a oduševnělý poslech.
