Máme nekuřácké restaurace, a je to skvělé. Měli bychom mít “bezmobilní” školy?

Mají střední školy zakázat svým studentům používání mobilních telefonů? V posledních měsících se znovu oživila debata na toto téma, zejména díky nové knize Úzkostná generace od psychologa Jonathana Haidta.

Ten tvrdí, že za výrazným zhoršením mentálního zdraví dnešních teenagerů můžou sociální sítě. A protože jsou pro tuto generace chytré telefony hlavní, ne-li jedinou “bránou” do virtuálního prostoru, může nýt omezení jejich používání způsobem, jak situaci zlepšit.

Debata na toto téma je složitá (nemáme k dispozici moc dat), a taky emocionální. Generace rodičů zákaz buď schvaluje, s argumentem “my taky žádné mobily neměli, a přežili jsme to”, anebo se jí nelíbí, s tím, že škola má jejich děti vzdělávat, ne jim říkat, jaké technologie můžou, nebo nemůžou používat.

Norsko patří mezi země, kde je silný názor na to, že výchova dětí není jen věcí rodičů, ale i celé společnosti, potažmo státu. A právě z Norska je první studie, která zpracovává, jaký dopad měl zákaz mobilů, ke kterému v letech 2010 až 2018 přistoupila řada norských středních škol. Absolutní zákaz (= odevzdání telefonů před vyučováním) zavedlo 45 procent škol.

Graf ze zmíněné studie. Na levé vertikální ose počet škol, které mobilní telefony zakzázaly. Na pravé ose podíl žáků (v púrocentech), kteří mobilní telůefon vlastní

Studie sbírala administrativní data o studentech v 10. ročníku, který je v Norsku posledním rokem školní docházky. Provedla ji Sara Abrahamssonová z Norského institutu veřejného zdraví a vyšla v únoru 2024. Zatím neprošla standardním recenzním řízením, ale její výsledky lze asi bezpečně považovat za relevantní.

Hlavní výsledky? U dívek zákaz významně snížil potřebu psychologické péče (potřeba odborné péče klesla o 60 procent), zlepšil jejich studijní výsledky a zvýšil pravděpodobnost, že budou pokračovat ve studiu. Silnější efekt byl u dívek z rodin s nižším sociálním statusem.

U chlapců i dívek se po zákazu snížil výskyt šikany, u chlapců neměl zákaz žádný vliv na studijní výsledky. Ale ani u dívek nebyl až tak silný, pravděpodobnost, že dosáhnout vyšší akademické vzdělání, se zvýšila o 4 až 7 procentních bodů. Ale platí, že čím přísnější zákaz byl, tím byl i efekt průkaznější.

Haidt, který vycházel ve své knize z podobných dat, tvrdí něco podobného: nedávejme dětem mobily do nástupu do střední, a i tam jim je berme po dobu vyučování. A dovolme ze zákona používat sociální sítě až po šestnácti.

Haidtova data z USA jsou podrobně průkazná, mimo jiné ukazují,. že zatímco v tzv. nultých letech byl počet dětí s mentálními problémy stabilní, po roce 2010 lze vidět významný nárůst. “Epidemie” atakující mentální zdraví dospívajících podle Haidta prokazatelně souvisí s nástupem iPhonu a na něm založených dalších chytrých telefonů.

Jasná data, silná hypotéza. Co s tím? Musím říct, že neumím jednoznačně odpovědět.Vyrůstání v nesvobodné zemi a následná devadesátá léta se ve mně odrazily v tom, že jsem silný liberál. Moje děti jsou už dospělé, ale už ony vyrůstaly s počítači, mobily a v dospívání i se sociálními sítěmi.

Nikdy jsme jim nic nezakazovali a ani je nekontrolovali. Ale neodvažoval bych se to nabízet jako radu či dokonce důkaz, že jsme to dělali správně. Je to výrazně anekdotická a samozřejmě nepřenosná zkušenost jedněch rodičů a dvou dospívání.

Plus mám osobní zkušenost s tím, jak jsem už jednou velmi liberální názor měl, a prosazoval ho, a pak ho změnil. Dnes se na něj dívám tak, že byl nejen mylný, ale svým způsobem i nebezpečný. Jednalo se o můj názor na zákaz kouření (v restauracích a jinde), který jsem od počátku diskusí po roce 2000 zpočátku výrazně odmítal (byť sám nekuřák) s tím, že rozhodnutí náleží provozovatelům soukromých prostor, nikoli státu.

Dnes to beru tak, že zákaz kouření byl jednoznačně pozitivní, a je jedno, jakou se na to podíváme metrikou. V Česku platí sedm let, a když se mi někde stane, že jsem v hospodě nebo baru, kde se z různých důvodů může kouřit, mám pocit, že je něco naprosto špatně. Že jsem v zakouřených hospodách strávil tři desítky let svého života, se mi úplně vymazalo z paměti.

Jinými slovy, když tu máme plus mínus podobné dilema, které se rovněž týká jak veřejného zdraví, tak svobody jednotlivce, máme se rozhodovat racionálně, ne ideologicky. Ostatně precedentů je víc, můžeme se bavit o bezpečnostních pásech v autech, přilbách pro cyklisty či motocyklisty, atd.

Na druhou stranu, možná je to zase ten individualismus, který se do mě zažral jako protilátka proti komunistickému kolektivismu, a ten mi říká, že bychom rozhodnutí o svých dětech měli dělat sami, maximálně v součinnosti s těmi, kterým je svěříme je nechat vzdělávat a vychovávat.

Má další výhrada se týká toho, že chytré telefony, sociální sítě a brzy i AI prostě jsou součástí našeho světa, a budeme s nimi žít a potýkat se s nimi i jako dospělí. Školy by nic z toho neměly zakazovat, ale naopak děti učit, jak se s nimi potýkat.

Jako celoživotní radikální technooptimista zastávám názor, že technologie vždycky mění svět k lepšímu. A ano, můžou působit velké problémy, ale vždycky je důvodem těchto potíží člověk. A když jakékoli technologie zakazujeme, je to rezignace na to jim porozumět a naučit se je správně používat.

To si však jen tiše myslím (a tiše to píšu do tohoto textu), a nedokážu od tohoto přesvědčení odvinout ohledně mobilních telefonů ve školách silný názor. Co si myslíte vy?