Většina médií o vrahovi z FF UK zatím mlčí nebo šeptá. Je to dobře?

Nevím vůbec nic o vrahovi, který v prosinci střílel na FF UK. Dnes ráno jsem si dokonce nemohl vzpomenout ani na jeho příjmení. Aktivně o něm žádné informace nevyhledávám, pasivně ke mně žádné nedoputovaly. A to ke mně často doputují i zprávy, o které vyloženě nestojím a ani je nepotřebuju, třeba o svatbě Agáty Hanychové.

Beru to jako důkaz toho, že kampaň řady médií, takzvaných mediálních odborníků či mimo jiné i studentů žurnalistiky ze dní následujících po tragické události zafungovala. Moc jsem tomu nevěřil a předpokládal jsem, že to některá média vezmou jako šanci na zvýšení čtenosti, a z nich se pak aspoň ty nejpřekvapivější informace snadno rozšíří v sociálních médiích.

Což se nestalo! Beru to jako důkaz toho, že média jsou lepší, než se - mimochodem i v souvislosti se zmíněnou tragédií - často říká. A že se chovala lépe, než se psalo. Možná nedobrovolně tak trochu sehrály roli hromosvodu pro ty, kteří byli střelbou rozčílení. Ale moc se nebylo na koho zlobit. Policie se předvedla v dobrém světle, politici až na výjimky taky. Čímž pádem to nejvíc schytala média.

K tomu ještě podotýkám, že samozřejmě tuším (a nemusíte mě opravovat), že některá média dobrovolné “moratorium na vraha” nedodržela. A pak tedy musím pochválit svou sociální “bublinu”, která vyslechla apel a tyto informace nesdílela, a jak jsem už napsal, já se o vrahovi nedozvěděl nic.

Teď je jen otázka, jestli je to opravdu dobře.

První argument byl ten, že přílišný zájem soustředěný na vraha, jeho osobnost a to, jak se na čin připravoval, může inspirovat podobné psychopaty. Efekt “nakažlivosti” je dobře popsaný u sebevražd i masových vražd v řadě vědeckých studií, takže to berme jako prokázané.

Místo vraha projela sociálními médii vlna “Pojďme se soustředit na oběti!”, k čemuž jsem byl okamžitě skeptický, protože to nedává smysl. Je v tom částečně bezradnost, a určitě trocha hysterie, ale je zřejmé, že zviditelněním obětí rovněž ničemu nepomůžeme.

Ba naopak, což se ukázalo vzápětí, kdy se proti horlivému sdílení fotek a detailů zavražděných lidí ozvali pozůstalí, a i s tím se pak přestalo.

Nyní, počátkem ledna, balancují kolektivní pocity veřejnosti mezi dvěma extrémy: na jedné straně na vše co nejrychleji zapomenout a vytěsnit to z povědomí a snad i podvědomí, a chovat se tak, jakoby se nic nestalo.

To radí i zastánci toho nejracionálnějšího přístupu. Podle nich byla střelba na FF UK prostě statistickou anomálií, z které se nemůžeme nijak poučit. A které nelze nijak zabránit. Ani rozumět. Šok umocňuje to, že se něco podobného stalo v Česku v tomto měřítku poprvé, a že je to i v celé Evropě spíše výjimečné. Ale i to souvisí s tím, že jde prostě o událost s extrémně nízkou pravděpodobností výskytu.

Jenže lze na něco, prop co nemáme racionální vysvětlení, hledět racionálně?

Takže druhý extrém je to, že se s výše uvedeným nespokojíme, a chceme najít když ne přímo další viníky (kromě samotného střelce), tak aspoň vysvětlení. Chceme se dopátrat toho, proč se to stalo. Proč zrovna teď a proč v Praze. S čímž souvisí i potřeba vědět, zda jsme tomu nějak mohli zabránit. Anebo aspoň zabránit tomu, aby se to stalo znovu.

Čímž jsme u paradoxu, spočívajícího v tom, že bez znalostí detailů toho, co a proč motivovalo vraha, se nic dalšího nedozvíme. Nedokážeme posoudit, jestli byl prostě “jen” duševně nemocný, anebo nějak reagoval na aktuální kontext, atd. Nevíme, co máme udělat, aby se to neopakovalo. Monitorovat sociální sítě? Ano, ale proč, když se dozvíme, že vrah nic podezřelého nezveřejňoval? Atd.

Celkem logicky tak sílí hlasy, které říkají, že bychom se nějaké detaily o vrahovi - možná? - přece jen měli / mohli dozvědět.

Marek Švehla na Twitteru napsal:

“Myslím si, že není možné "se nezabývat vrahem". Musíme se zabývat jeho motivacemi a predispozicemi zabít lidi, nemusíme se zabývat, co dělal předchozí víkend, a vyloženě nemáme se zabývat tím, jak to celé provedl (to pak funguje jako návod).”

Podpořil ho i Miroslav Kalousek či Jan Hřebejk, byť ten opatrně:

(…) nelze si poručit nezájem. Je na místě respekt, odstup, diskrétnost, ZDRŽENLIVOST atd. Ale ta žízeň po informacích je a bude.

Tereza Matějčková se zeptala (a mnozí jí pod tweetem odpovídali):

Stačí vědět, že vrah byl zlý?

Od první chvíle, kdy se veřejné mínění českých elit rozhodlo vraha ignorovat, se tak začíná pomalu vzdouvat vlna opatrného zájmu. Opravdu se nemůžeme z příběhu vraha nic důležitého dozvědět?

Slyšíme: nechme detaily o jeho myšlenkách a činech vědcům, oni to prozkoumají, “proměří a promyslí”, a pak nás seznámí s výsledky. S tím se dá souhlasit, s námitkou, že asi budeme čekat docela dlouho. Plus jako liberála mě popuzuje to, že to už docela připomíná cenzuru. Jakkoli dobrovolnou.

V debatě o tom, proč k činu došlo a co můžeme / máme dělat, aby se neopakoval, patřím spíše ke zmíněným racionalistům. Zkrátka jsme se stali svědky toho, že i malé pravděpodobnosti mohou vést k velkým událostem.

Když se těžko předvídatelné události dějí s velmi malou pravděpodobností, je velmi těžké, často nemožné jim zabránit. Takže ani nemá velký smysl dělat zásadní a velká opatření, tím méně je dělat rychle.

S jakou pravděpodobností se něco podobného může opakovat, je nepochybně naznačeno v tom, jak vrah přemýšlel a co bylo jeho motivací. Ale to asi není důvod, proč jeho osoba lidi zajímá. Tím důvodem je zvědavost, či trochu noblesněji řečeno zvídavost. Není na tom nic špatného, je to ostatně jedna z nejdůležitějších lidských vlastností.

Mou osobní zvídavost docela saturují například technologie, zejména v posledním roce. Takže pro mě bylo snadné tragédii i jejího původce vytěsnil z hlavy. Ale rozumím tomu, že byl mimořádnou (v tom nepěkném slova smyslu) a extrémní osobností, a jako takový prostě lidi fascinuje. Ze stejného důvodu, proč nás zajímá žánr “true crime” nebo proč některé kanály stále dokola opakují dokumenty o Hitlerovi.

Nevyhnutelně spějeme tomu, že nakonec i lidé jako já, kteří ty informace nevyhledávají, se nakonec vše o vrahovi z FF UK dozví. Je to jen otázka času. Stane se známou veřejnou figurou, samozřejmě opovrhovanou, ale zároveň do jisté míry fascinující. Stejně jako všichni masoví vrahové. Může se nám to nelíbit, ale nic s tím asi neuděláme.

Nemám názor na to, jestli mediální střídmost těsně po tragédii je správná. Spíš bych řekl, že skoro ano. Ale na druhou stranu mě nebaví, jak mají její zastánci pocit, že morálně ční nad těmi “zvědavými”, a že mají plné právo jim jejich zájem zakazovat nebo vyčítat.

Nelíbí se mi nic, co si bere strašné prosincové neštěstí jako důvod se ještě víc vzájemně hádat a vymezovat se vůči sobě. Nikomu a ničemu tím už nepomůžeme, nejméně obětem a pozůstalým. Sami sobě tím ale škodíme.

Zajímá mě váš názor!