Ptáme se, jestli potřebujeme Českou poštu. Ano, nebo ne? Dobrá otázka, možná překvapivá odpověď
A co vy? Do kterého týmu patříte? Rušení poboček České pošty vás rozčílilo, anebo jste říkali naopak: “bylo na čase”?
Nejdřív hlasujte, pak čtěte dál:
Můj názor: pošta jako služba je přežitek éry, která už skončila. V 21. století nemá valný význam. Vše podstatné, co se týče pošty, se odehrálo v minulosti. Většina toho, co dnes pošta nabízí, má levnější, elegantnější a lépe fungující alternativu jinde.
ALE zároveň: pošta jako instituce je jedním z definujících prvků toho, čemu říkáme stát. Jako taková sehrála v historii zásadní roli a v symbolické rovině ji hraje stále.
Stát by neměl tuhle ideu opouštět, jakkoli to ekonomicky asi nedává smysl.
Protože co definuje stát? A TEĎ myslím geograficky, ve smyslu kde začíná a končí (a já si nemůžu nevzpomenout na Havlův citát, že to je právě problém Ruska: že neví, kde začíná a kde končí).
Své hranice buď státy navzájem uznávají, anebo je vymáhá armáda. Ta je prostředkem, který území dobývá a pak drží. Armáda přichází ke slovu, když o hranicích státu existuje nejasnost, na kterékoli straně.
V dobách míru stát definují v praktickém smyslu dvě věci: silnice, případně železnice, a pošta. Dopravní infrastruktura je “hardware” státu, pošta pak něco jako “software”. Jedno s druhým souvisí. První umožňuje přepravu lidí a věcí, druhé informací.
Poštovní úřady vymezovaly sféru vlivu ve starém Egyptě už dva tisíce let před naším letopočtem, o tisíc let později v Číně, a mistři komunikace byli staří Římané. Silnice, které v Evropě vybudovali, byli jakýmsi “draftem” moderní Evropy. Nikdo neovlivnil dnešní podobu našeho kontinentu víc.
Přitom by se řeklo: taková hloupost. Silnice! Udusaná hlína, po které jezdily povozy.
Důležité byly přepřahací stanice, kde cestující měnili koně a odpočívali, a které se staly předchůdci poštovních poboček. Systém “cursus publicus” definoval to, kam sahá politický vliv a jak rychle se informace či zboží můžou šířit. S pádem Říma se tohle moderní pojetí vytratilo. Nová potřeba se objevila až ve středověku.
Na českém území “tlačili” od středověku poštovní služby panovníci a šlechta, původem italská rodina Thunů-Taxisů si z toho udělala celoevropský byznys. První pravidelné poštovní spojení mezi Prahou a Vídní fungovalo od roku 1527 a prvním pražským poštmistrem se stal Ambrož Taxis.
V poštovních službách byly peníze, což potvrdil osud dalšího poštmistra, Kryštofa Taxise, který byl v roce 1564 z úřadu odvolán pro finanční machinace a uvězněn. Vliv Taxisů pak na poštu v českých zemích upadal, až do počátku 18. století byl však titul poštmistra dědičný. Základy moderní pošty pak přinesly až reformy císařovny, která na našem historickém území zreformovala kde co. Ano, Marie Terezie.
Zásadní roli sehrála pošta ve vzniku USA. Šéfem té koloniální byl v letech 1753 až 1774 Benjamin Franklin. Poštu v mnohém vylepšil a učinil efektivnější. Za jeho největší úspěch se považuje, že pošta pod jeho vedením dokázala doručit zprávu z New Yorku do Filadelfie, a pak odpověď zpátky, a to za pouhých 24 hodin.
Franklin zároveň vnímal, že informace jsou tou nejlepší politickou zbraní. Jako šéf pošty a zároveň jeden z “otců zakladatelů USA” toho dokázal umně využívat. Ale také pochopil, že bez možnosti komunikovat nelze demokracii vybudovat. Že informovanost občanů je podmínkou toho, aby mohli sdílet také názory a hodnoty.
Až do poloviny dvacátého století byly pošty globálně když ne nositeli, tak nepochybně symboly pokroku. Tuto pozici s nástupem moderních technologií ve druhé polovině dvacátého století zcela vyklidily. Staly se ukázkovými institucemi “pověšenými” na stát: pro většinu populace dražšími, ošklivějšími a hůř fungujícími než soukromá konkurence.
Takže se v mnoha zemích začalo privatizovat, částečně rušit a mnohdy i přemýšlet o tom, zda má v době, kdy pohybu informací opravdu není třeba pomáhat, instituce tohoto typu, provozovaná či hrazená státem, vůbec právo existovat.
V předposlední větě je ovšem jedno zásadní slovo, a to “většina”. S ním ta věta platí. Kdyby tam místo “většiny populace” bylo slovo “všechny”, nebylo by co řešit.
Ale není.
Pošta nabízí většině lidí služby, které jsou dražší, ošklivější a horší (= zbytečné), než poskytuje soukromá konkurence.
Ale pak je tu menšina lidí, možná dokonce hodně malá menšina, kterým nikdo jiný než státní pošta nic nenabízí, protože se to nevyplatí a nedává to ekonomický smysl.
Role státu je tyhle lidi obsloužit. A potvrdit i symbolický úkol pošty (či silnic), kterým je ukázat, kde stát začíná a kde končí.
Plus nám ostatním dává Česká pošta jedno opomíjené, ale důležité, a v praxi zároveň velmi často využívané privilegium. Totiž téhle instituci nadávat. Poskytuje nám k tomu nádherné příležitosti, ať už dlouhými frontami, odpudivým prostředím poboček anebo třeba neochotou doručit “balík do ruky” opravdu do ruky, a ne prostřednictvím papírku ve schránce.
Nadávat soukromým firmám v konkurenčím prostředí nedává smysl, protože to ve skutečnosti nadáváme sami sobě či své lenosti najít si něco nebo někoho lepšího. Ale nadávat poště je krásné a smysluplné, protože na její služby máme nárok. Byť v konečném efektu nám stejně nadávání nepomůže.
Ale aspoň uleví. A jak už jsem někde dřív psal, lidé pracující na svém osobnostním rozvoji mohou brát poštu jako svého druhu mentální či emocionální posilovnu. Místo zvedání činek tam zažijeme návaly vzteku, hněvu i zoufalství. Odcházíme zoceleni a posíleni.
Takže co s poštou?
Mimochodem, rodina Taxisů je v Česku proslulá něčím jiným než poštou. Ano, slavnou dostihovou překážkou, kterou koně překonávají pouze jednou ročně, na Velké pardubické. Jeden ze zakladatelů tohoto závodu byl princ Egon Thurn-Taxis, který v prvním ročníku v roce 1874 také závodil.
Už tehdy překonávání slavného příkopu vedlo k masakru. Objevil se tedy celkem logický požadavek překážku zrušit. Princ Egon, aspoň dle legendy, tehdy na schůzi, která to měla rozhodnout, pronesl: „Pánové, já tento skok už nikdy překonávat nebudu, a jak se tak dívám kolem sebe, tak vy také ne. Nevidím tedy důvod, proč bychom jej měli rušit a někomu něco ulehčovat.“
Berme to jako heslo nás, co poštu nepoužíváme, ale její důležitost si uvědomujeme, a možná se z jejího trápení někdy i poťouchle radujeme. A nadáváme, přirozeně.
Takže po vzoru prince Egona svůj text končím zvoláním: “Dámy a pánové, já na poštu chodit nebudu, a jak vás tak znám jako své čtenáře, vy asi taky ne. Ale nevidím důvod, proč bychom ji měli rušit a někomu něco ulehčovat.”
Ať žije pošta!