Proč jsem si zaplatil za "modrou značku" na Twitteru?

Nikdy jsem na Twitteru neměl tzv. ověřený účet. Kdybych o něj požádal, asi bych ho dostal. Pro novináře se stovkami publikovaných článků, heslem na Wikipedii i dalšími dohledatelnými zdroji osobních informací by to byla formalita. Používám Twitter od roku 2007, jsem na něm celou dobu aktivní a mám slušný počet followerů.

Přesto jsem o “modrou fajfku” nepožádal. Nejsem klubový typ. Navíc to nepředstavovalo žádnou výhodu. Jen potvrzení, že člověk existuje, ale nejsem celebrita, abych měl obavu, že se za mě bude někdo vydávat. Navíc na malém českém Twitteru se vždycky vědělo, kdo je kdo, a to i u účtů, které naopak chtěly, aby se to nevědělo.

Na druhou stranu chápu, že pro někoho může hrát tohle formální potvrzení vlastní důležitosti určitou roli. Pamatuju se, jak jsem v roce 1990 jako začínající novinář toužil po novinářském průkazu. Nejdřív českém, pak i mezinárodním. Představa, že s ním člověk ledabyle zamává, a dostane se tam, kam obyčejní smrtelníci nikoli (mimochodem, zcela nepodložená a nepravdivá), mě fascinovala.

Ale když jsem se opravdu stal novinářem, rychle mě to přešlo. Tak někdy v roce 1993 jsem si novinářský průkaz prodloužil naposled, a to ještě kvůli tomu, abych mohl chodit do restaurace pro členy Syndikátu novinářů v Pařížské. Jinak to bylo s průkazkou hodně podobné jako s modrou značku na Twitteru. K ničemu ani jedno nebylo, a nemyslím si, že by to někoho jiného než samotné držitele zajímalo.

Nicméně pro své držitele modrá značka nakonec asi plus mínus zafungovala, a stala se něčím, na čem jim nějakým zvláštním způsobem záleželo. Což se ukázalo v momentě, když Elon Musk oznámil, že verifikaci “důležitých” uživatelů zruší, lépe řečeno nabídne modrou fajfku všem, kteří si Twitter předplatí za 8 dolarů měsíčně.

Taky by mně v roce 1991 velmi rozzlobilo, kdyby Syndikát novinářů začal dávat novinářské průkazy každému, kdo zaplatí. (A ano, uvědomuju si, že to v podstatě tak dělal, ale aspoň to dělal tiše a neinzeroval to na billboardech, jestli mi rozumíte.)

Což Musk svým způsobem udělal: milé celebrity a novináři, mejdan končí, vyndejte si peněženky, vzkázal svým “neodolatelným” způsobem v sérii tweetů.

Takže to už od samého začátku nešlo úplně “po másle”, což dokládá dnes už asi legendární twitterová výměna mezi Muskem a spisovatelem Stephenem Kingem. To ještě cena předplatného byla “pokusně” na 20 dolarech za měsíc. “Dvacet dolarů za modrou značku? Nasrat, to oni by měli platit mně. Jestli to zavedou, zmizím stejně rychle jako Enron,” napsal King.

Nicméně stalo se, předplatné pod názvem Twitter Blue zavedla firma v prosinci. Nejdřív pro uživatele v Americe, později i pro ostatní z dalších zemí. Jaký to mělo úspěch a kolik dnes Twitter platících uživatelů má, není oficiálně známo. Média se však většinou shodují na tom, že moc velký úspěch to není.

V dubnu pak začala druhá část operace, ještě delikátnější. Totiž odebírání modrých značek těm, kteří nezaplatili. Elon Musk zde ověřil svůj největší talent, totiž dělat věci jinak. V tomto případě ovšem ne dobře. Z víceméně technické operace, která mohla proběhnout rychle a bez větších problémů (ať už s výslednými čísly jakýmikoli), se stal podivný až bizarní hlasitý spektákl.

Připomeňme: původní výběrovou modrou značku měli až na výjimky lidé, pro které rozhodně nepředstavuje suma 8 dolarů měsíčně něco, o čem by se jim vyplatilo byť několik vteřin přemýšlet. A zároveň, pro většinu těchto lidí představuje Twitter platformu, kterou sice demonstrativně nenávidí, ale zároveň je pro ně cenná,

Buď jako marketingový nástroje (tedy pro propagaci například knížek, představení atd.), nebo zdroj informací, případně zábavy.

Chtělo to opravdu iritujícího introvertního génia s narcistní prochou velikosti Mléčné dráhy (ano, řeč je o Elonu Muskovi), aby z předplatného Twitteru udělal nejen pouze něco, co důležití uživatelé NECHTĚJÍ, ale co NECHTĚJÍ ANI ZADARMO.

Povedlo se. Gratulujeme, a do ústředí Twitteru v San Francisku, kde občas na gauči uléhá přepracovaný Elon Musk ke spánku, můžeme poslat diplom. Protože moc peněz tam z předplatného nechodí.

Následovala další typicky muskovská dovednost, a tou je to, že když už se něco nepovede, tak v tom pokračuje tak dlouho, až už z toho víc problémů vytěžit nejde. Lidově se tomu také říká tanec v rozšlápnutém psím hovně.

Takže: zatímco většině novinářů a celebrit jejich modré značky začaly 20. dubna mizet (a datum nebylo zvoleno náhodu, protože psáno v americkém formátu je to 4/20, a příznivci marihuany jej slaví jako “svůj den”), a oni se z toho radovali a oslavovali to, tak některým slavným lidem zůstaly! Aniž by si za to zaplatili.

Čímž jsme zpátky u Stephena Kinga, který se samozřejmě ozval. Jak napsal, nejenže nezaplatil ani dolar, ale ani nikomu nedal své telefonní číslo. Což je v podmínkách předplatného. Musk opět odpověděl: “Neděkujte, namaste!” Plus emoji se sepnutýma rukama.

Jinými slovy, Musk se rozhodl - prý “osobně” - platit za některé uživatele sám. I když o to nestojí, ba naopak, je jim to nepříjemné. A následovaly další informace, ať už pravdivé, nebo nepravdivé, což je ovšem je v téhle fázi příběhu už 1) zcela nejasné, a 2) vlastně lhostejné. Takže netřeba ověřovat, jak se stalo, že předplatné začaly platit celebrity, které už nežijí (například basketbalista Kobe Bryant), či zda je pravda, že placení bude prominuto všem účtům s více než miliónem followerů.

Jak napsal v článku na toto téma server Best products: Obvykle bychom v případě, kde se příběh dál vyvíjí, uzavřeli článek slovy: "Jakmile se objeví další informace, budeme text aktualizovat." Ale co kdybychom se tentokrát všichni společně dohodli, že se mu nebudeme věnovat už vůbec? Nebude to pro všechny lepší?

Souhlasím. Takže to pojďme uzavřít.

Dlužím ovšem ještě odpověď na otázku z titulku. Proč si zrovna teď modrou značku předplácím?

Není to z nějaké nebetyčné náklonnosti k Elonu Muskovi, byť ho stále považuju za zajímavého člověka a úspěšného byznysmena, jakkoli s poněkud cirkusovým chováním. Ale jeho přínos světu - prostřednictvím projektů jako SpaceX nebo Tesla - beru jako významný. A mám slabost pro kosmické rakety, jak známo.

Avšak co se týče Twitteru: líbí se mi dvě funkcionality, které s Twitter Blue přišly: možnost psát delší tweety (moje posedlost stručností skončila už dávno, když se limit ze 140 zvýšil na 280 znaků), a pak možnost napsané tweety půl hodiny editovat.

Obojí využívám.

Plus: nedělá mi problém platit za službu, kterou používám řádově tři až pět hodin týdně (podle dlouhodobých statistik mého telefonu a prohlížeče), nějakých cca 200 korun měsíčně. Naopak mi to přijde málo. Věci mají svou cenu, a já se čím dál víc ujišťuju v tom, co zní možná jako klišé, ale ju to fakt. Že tu nejvyšší cenu má náš čas.

Ano, Twitter se mi posledních několik let líbí čím dál míň. Ze sociální sítě, která byla mou “srdcovkou”, se stalo místo, kde je pobyt v “hlavním sále” čím dál víc protivným a nepříjemným. Ale stále je pro mě Twitter cenný jako zdroj informací, byť to dnes už skoro výhradně ve “vedlejších sálech”, které si člověk může vytvořit například prostřednictvím seznamů.

Beru Twitter takový, jaký je, a bez řečí za něj platím. Taky říkám: uvidíme. Notes na Substacku by mohly být dobrou alternativou, ale to ukáže až zájem uživatelů, v mém případě českých. Bez nich ani z Notes užitečná alternativa nevznikne.

Jak píše zmíněný článek: nechme teď tu story chvíli samu sobě, ono to nějak dopadne. Za půl rok si řekneme, jestli spíš dobře, nebo špatně.

A bude to:

Co myslíte?