Na besedách v knihovnách mi nejčastěji nachystají chlebíček. Nenávidím to.
Nechci číst z knížky a otáčet listy prsty zamaštěnými od majonézy, nechci si nadrobit na šaty, nechci odcházet od stolu, pod kterým na zemi leží plátek okurky, snítka petrželky a kousek tvrdého sýra.
Navíc ty dnešní "chleby" se nedají ani sníst, vysoká vrstva všeho možného, když do toho kousnete, padá to na zem, obličej i ruce od majonézy. Obcházím je obloukem. Jednohubky nebo sendvič jsou mnohem lepší řešení. Je nutné šířit osvětu 🙂
Ale to je krásné. Takové obyčejné a přitom ženiální psaní. Něco jako Jan Čapek o džbánku, či co za obyčejnost to bylo. Nebo jako Werich o židli. Prostě o chlebíčku. Jak nám vpadnul namazanou stranou do našich českých životů.
Na besedách v knihovnách mi nejčastěji nachystají chlebíček. Nenávidím to.
Nechci číst z knížky a otáčet listy prsty zamaštěnými od majonézy, nechci si nadrobit na šaty, nechci odcházet od stolu, pod kterým na zemi leží plátek okurky, snítka petrželky a kousek tvrdého sýra.
A přesto se mi to tak nějak nevyhnutelně děje.
Já je jím vidličkou a ostrým nožem
Navíc ty dnešní "chleby" se nedají ani sníst, vysoká vrstva všeho možného, když do toho kousnete, padá to na zem, obličej i ruce od majonézy. Obcházím je obloukem. Jednohubky nebo sendvič jsou mnohem lepší řešení. Je nutné šířit osvětu 🙂
Ale to je krásné. Takové obyčejné a přitom ženiální psaní. Něco jako Jan Čapek o džbánku, či co za obyčejnost to bylo. Nebo jako Werich o židli. Prostě o chlebíčku. Jak nám vpadnul namazanou stranou do našich českých životů.
Výborné ... jako chlebíčky. Lísky už mám✌️