Óda na chlebíček

Nápady radostného pesimisty

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže když jsem viděl někde v zákulisí oslav “významného životního jubilea” herečku Jiřinu Bohdalovou u jednoho stolu s Milošem Zemanem, Václavem Klausem a několika dalšími lidmi, a na tom stole byl velký talíř s chlebíčky, dělal jsem, že je nevidím.

Myslím ty chlebíčky. Dělal jsem, že k těm lidem na fotografii nepatří.

Před vynálezem Instagrama a foodstylingu byly chlebíčky nejfotografovanějším českým jídlem. Ne proto, že by byly fotogenické, ale protože když jsou někde Češi, tak jsou skoro jistě poblíž taky chlebíčky. Jsou poživatelnými tichými průvodci našich životů. Nenadchnou ani neurazí, a když je dáte na stůl, tak nikdy neuděláte chybu. A skoro vždycky se sní.

Zadání znělo: větší než jednohubka a menší než svačina. Jan Paukert vymyslel chlebíček v roce 1916 na objednávku svého přítele, malíře a hudebníka Skramlíka. A jídlo se stalo nečekaným hitem.

Neurazit ani nenasytit, být nóbl a zároveň lidový, působit problémy. Chlebíček je metaforou české povahy. Nic monumentálního ani převratného. A hlavně, není definován obsahem, ale formou. Jak líp popsat národ vzniklý promícháním Němců, Židů a Slovanů, které spojovalo jen to, že byli líní přejít hory a odejít někam jinam?

To jsou Češi. To je chlebíček. Na stole se tváří skromně, ale ve skutečnosti je ambiciózní. Nechce ohromit velikostí, chutí ani čerstvostí. Ohromuje tím, že existuje. Nebo si to aspoň myslí.

Na chlebíček můžete dát to, co máte rádi, anebo to, co zbylo. Chlebíček to unese. I v tom jsme si my Češi s chlebíčky podobní. Kombinace touhy, realistických možností a schopnosti obojí dobře naaranžovat na malém prostoru. A ono to opravdu drží pohromadě, jakkoli se může zdát, že to snad i odporuje přírodním zákonům.

Nejkrásnější na chlebíčku je to, že sice vypadá solidně a slavnostně a krásně, ale že když ho vezmete do ruky, tak nikdy nevíte, co se stane. Lépe řečeno je skoro jisté, že dojde k nějaké nepříjemnosti. Ale i ta bude ve znamení kompromisu. Větší než nepostřehnutelná a menší než hrozná. Prostě drobná nehoda, která spočívá v pádu kousku vajíčka na ubrus nebo ukápnutí majonézy na prsty.

Chlebíčky jsou tady s námi. Všimněme si, že jsou přítomny vždy, když se děje něco nepříjemného. Na pohřbech, poradách, rodinných oslavách, tiskovných konferencích, ve volebních štábech i na schůzích vlastníků jednotek.

Jsou přítomny i na událostech teoreticky radostných, jako jsou svatby, silvestrovské oslavy nebo přestávky v divadle, ale to jen proto, aby připomínaly, že i dobré věci se můžou pokazit. A nikdy se neobjevují při zcela bezstarostných chvílích.

Když je chlebíček tak geniální, možná se ptáte, proč se neprosadil ve světě. Na to je jednoduchá odpověď. Chlebíček je jedno z mála jídel, které nesnesou export. Jídla jsou ve velké většině kosmopolitní, a není problém jít na ramen v Berlíně nebo fajitas v Budapešti.

Ale chlebíček je výjimka. Mimo Česko prostě nefunguje. Stejně jako Češi. Nebo český humor. Můžete přeložit Švejka nebo Cimrmana, ale nikde jim nebudou doopravdy rozumět. Tedy kromě Polska, ale to se nepočítá.

My Češi na chlebíčky nedáme dopustit. Umíme si dělat legraci sami ze sebe, ale chlebíčky jsou posvátné. “Nepičuj do chlebíčků!”, napsal na Facebooku kdosi varovně, když jsem nasdílel výše zmíněnou fotografii chlebíčků a bývalých českých prezidentů s Bohdalkou.

Nenávidět chlebíček je jako nemít rád rodinné fotografie. Ano, většinou jsou nekvalitní, často trapné nebo zachycující nevhodné okamžiky, a jsou posly z minulosti, o které si nejsme jistí, že chceme, aby se vrátila. Ale nahlas tohle všechno smíme říct jen my.

Vyhovuje nám, že se na rozdíl od pizzy, hamburgeru nebo kebabu, což jsou v podstatě jídla velmi podobná, nestal světovým majetkem. Chlebíček je jen náš. A ano, ze strachu z patosu naši lásku k chlebíčkům zlehčujeme a ironizujeme, ale je opravdová.

Jako je opravdová tanefalšovaná kombinace chaosu, majonézy a kompromisu, to vše na malém kousku veky. Přece jsem vám říkal, že budu pozitivní.

.

Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde koncem května představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Lístky na první představení jsou vyprodány, ale právě se začaly prodávat lístky na sdruhé představení 19. června. Těším se na vás, budu rád, když přijdete!