V roce 1985 se dostala na 30. místo amerického žebříčku, letos ji “nakoplo” to, že ji lze slyšet ve 4. sezóně setiálu Stranger Things na Netflixu. Díky tomu má Kate Bush vůbec poprvé svoji píseň v americké Top 10 a je od roku 1978 poprvé na 1. místě britské hitparády. Pro pamětníky je ozvěnou diskotékové atmosféry osmdesátých let, byť od té doby vzniklo několik coververzí a píseň zazněla i při závěrečném ceremoniálu londýnské olympiíry v roce 2012.
Co jste v roce 1985 dělali vy?
Mně bylo 17. Cvičil jsem na spartakiádě, dokonce na Strahově, a samozřejmě jsem si připadal jako idiot. Různě jsme tam hýbali lavičkami a lezli po sobě a bylo to šílené.
Umřel mi děda, myslím v květnu. Umřel v nemocnici po operaci žaludku. Vypadalo to, že se uzdraví, dokonce za ním den předtím byly babička a máma na návštěvě, a měl dobrou náladu. Ale pak v noci prý dostal infarkt a už se ho nepodařilo oživit. Mobily nebyly, takže jsem se to dozvěděl tak, že jsem přišel do bytu byičky a dědy v Holešovicích, kde jsem někdy přespával, a nikdo nebyl doma. Jen v kuchyni na stole byly v igelitovém pytlíku dědovy umělé zuby a snubní prsten. Asi hodinu poté přišla babička, která už zařizovala pohřeb.
V tom roce jsem taky začal hrát basketbal, což samozřejmě bylo v 17 víc než pozdě. Ale když v tomhle věku měříte 204 centimetry, tak se nedostatky v technice přehlédnou. Hrál jsem za Slovan Bohnice, kam jsem chodil do posilovny (chtěl jsem mít svaly, abych se líbil holkám), a ve dveřích jsem se srazil s trenérem tamního družstva. Hráli nějakou pražskou soutěž a tvrdili, že jim chybí pivotman. Jestli bych s nimi nezačal hrát. První zápas jsem hrál asi o měsíc později proti Spartaku Kbely, který hrál dorosteneckou ligu. Všichni mí noví spoluhráči byli nervózní a hodně se snažili, protože v těchto zápasech byla šance, že dostanou nabídku a budou hrát lepší soutěž. Pointu tušíte: nabídku jsem dostal pouze já (opět kvůli těm 204 centimetrům), což mým spoluhráčům málem přivodilo infarkt.
Myslím, že mě nenáviděli. Ale byli to borci a v šatně zaznělo, že se na to sice můžou vysrat, ale že jsou rádi, že to aspoň někomu vyšlo. Život je nespravedlivej, samozřejmě.
Mně se ani za Kbely moc hrát nechtělo, protože jsem byl línej běhat s míčem po hřišti, a pak to taky bylo docela daleko autobusem. Ale přesvědčilo mě to, že jezdí na soustředění do Západního Německa. Což byla pravda a hned o Vánocích 1985 jsme tam opravdu jeli. Nikdy jsem toho nelitoval a hrál pak za Kbely určitě ještě 10 let. Myslím, že jsem na soupisce nyní už Sokola Kbely C dodneška (měl jsem malý comeback někdy kolem roku 2010), ale musel bych to ověřit.
A konečně, v roce 1985 jsem podal přihlášku na kybernetiku na FEL ČVUT, čímž jsem zklamal mámu, která chtěla, abych byl doktor. Taky jsem se asi třikrát zamiloval, celé léto pracoval na překládkové poště na Hlavním nádraží a v létě se poprvé a naposled v životě opil jako dobytek. To když jsme s kamarádem Fuchsou vypili na diskotéce v centru Prahy láhev vodky a já domů přijel ráno autobusem 177, který už tehdy jezdil odněkud z Malešic do Bohnic, a dodnes je pro mě ohromnou záhadou, kde jsem do něj nastoupil.
Mně bylo 18. Cvičit na spartakiádě jsem už tedy nemusel, protože to byl normální vopruz, vhodný tak leda pro kluky z mladšího ročníku střední průmyslové školy strojnické v Praze 10 Na Třebešíně, kde jsem tou dobou studoval. My jsme už skládali zkoušky z dospělosti.
Já byl tehdy v maturitním čtvrtém ročníku a dodělával jsem si při škole v autoškole papíry na osobák (rodiče mi občas půjčili naši béžovou LADU 1200 Combi (VAZ 2102) a na motorku (ČZ 175 jsem již měl doma v garáži). O dva roky později jsem si papíry rozšířil také na nákladní auto V3S = což by se časem hodilo také na traktor, nebo spíš na tank, protože jsem měl jít sloužit vlasti k tankové rotě technického zabezpečení. Ale to bych předbíhal. To bylo vlastně až později na vysoké, kde jsem nakonec vojenskou katedru ukončil ve Stříbře jako "četař absolvent", ale na základní vojenskou službu jsem potom po skončení vysoké školy stejně nikdy nastoupit nemusel. Doba se změnila, ale to bych předbíhal ještě mnohem víc.
V roce 1985 bylo základním požadavkem do života vůbec udělat maturitu, nejlépe s vyznamenáním a vyhnout se tak přijímačkám na vysokou školu. Kdo by se býval nedostal na vysokou, tak by musel automaticky narukovat na 2 roky na základní vojenskou službu, což byla hrozba každého mladíka v pubertě.
Na ČVÚT FSI (Fakultu strojně inženýrskou) brali i bez zkoušek s průměrem do 1,5. Tedy do prvního ročníku brali kohokoliv, protože právě z něj potom většinu uchazečů o inženýrský diplom následně v průběhu studií vyhodili. My ze střední odborné jsme sice uměli rýsovat a chápali jsme trochu fyziku, mechaniku a dynamiku nebo základy strojařiny, ale MATEMATIKA 1 a 2 byly pro mnoho mých tehdejších spolužáků konečná stanice. Na to byli mnohem lépe připraveni spolužáci z gymnázií. Programovali jsme ve FORTRANU - to mě bavilo. Velký sálový počítač, kam se odevzdala vyděrovaná páska z dálnopisu a následující den se očekávala sjetina z tiskárny, co ten výpočet udělal. Já již měl zkušenosti z děrných štítků a sálového počítače, který jsme měli na střední škole. Sice programovací jazyk JSEP byl v mé další praxi nepoužitelný, ale počítačové základy jsme získávali právě tam.
Památné bylo vystoupení profesora Lva, co měl jednu ruku amputovanou, ale přesto v ní držel v tom pahýlu hubku a tou druhou rukou psal křídou na tabuli šílené matematické rovnice a nejrůznější důkazy matematických jevů, kterým jsme my průmyslováci s maturou vůbec nikdy nemohli porozumět. On to totiž hned po sobě zase mazal a když někomu bylo něco nejasného, tak odkázal na svoje skripta, která sám napsal. Bylo nás v té velké přednáškové síni ČVUT na Karláku namačkáno přes 200. Profesor Lev se rozhlédl po sále a vyzval nás ať si dobře prohlédneme spolužáky po své levé a pravé ruce. Potom nás ujistil, že z nás tří na vysoké škole zůstane po jeho zkoušce maximálně jeden. A měl pravdu. Já jsem se tam sice nakonec udržel a stal se ze mě strojní inženýr, ale nikdy jsem v tomto svém oboru "přesné mechaniky a optiky" coby promovaný inženýr žádný zásadní pracovní průlom neučinil a nevymyslel jsem žádný vynález.
Čekala mne potom profesní kariéra v oblasti telekomunikací, datových přenosů, mobilních sítí, výpočetní a informační techniky, cloudu, ochrany osobních údajů a kybernetické bezpečnosti, až po dopady digitální transformace na mediální a vydavatelské odvětví. O ničem z toho jsem v roce 1985 neměl vůbec ani ponětí.
V roce 1985 jsem tou autobusovou linkou 177 nejspíš jezdil taky, protože SPŠS Na Třebešíně byla právě v těch Malešicích. Nastupoval jsem u průmyslovky pod kopcem a vystupoval na Harfě.
Dodnes je pro mě záhadou, že si toho z té doby ještě tolik pamatuji. :-)
Skoro celý rok 1985 mi bylo pět. Až v prosinci šest. Tak tomu odpovídá i množství a barvitost vzpomínek.
Tou dobou jsem ještě chodil v Bohnicích do školky. Půl roku nebo rok jsem jezdil s bráchou na judo na Prosek. Zatímco o dva roky starší brácha se rychle propracoval ke žlutému pásku, já zůstal u bílého a nedostal jsem ani žluté konce.
Ale dodnes naprosto přesvědčeně tvrdím, že jsem se právě tam naučil padat. Což mi už mnohokrát zachránilo život a kosti. :)
Do Spartaku Kbely jsme jezdili hrát pozemní hokej. Jo, byla to strašně dlouhá cesta autobusem z Bohnic. Ale to asi už předbíhám, to bylo asi ještě o nějaký rok později.
Vzpomínku z roku 85, jak brácha lezl po hromosvodu na výměník a spadl, načež s rozbitou hlavou a zlomenou nohou přišel domů a poslal mě na judo samotného, tu už také nezapomenu.
Naštěstí mu nějaký soused, který to celé viděl z okna, zavolal záchranku. A pak se šel doptávat, kde ten spadlej kluk bydlí. Takže když jsem přijel večer z juda domů, nikdo tam nebyl. Protože rodiče byli u bráchy na Bulovce.
Mně bylo 18. Cvičit na spartakiádě jsem už tedy nemusel, protože to byl normální vopruz, vhodný tak leda pro kluky z mladšího ročníku střední průmyslové školy strojnické v Praze 10 Na Třebešíně, kde jsem tou dobou studoval. My jsme už skládali zkoušky z dospělosti.
Já byl tehdy v maturitním čtvrtém ročníku a dodělával jsem si při škole v autoškole papíry na osobák (rodiče mi občas půjčili naši béžovou LADU 1200 Combi (VAZ 2102) a na motorku (ČZ 175 jsem již měl doma v garáži). O dva roky později jsem si papíry rozšířil také na nákladní auto V3S = což by se časem hodilo také na traktor, nebo spíš na tank, protože jsem měl jít sloužit vlasti k tankové rotě technického zabezpečení. Ale to bych předbíhal. To bylo vlastně až později na vysoké, kde jsem nakonec vojenskou katedru ukončil ve Stříbře jako "četař absolvent", ale na základní vojenskou službu jsem potom po skončení vysoké školy stejně nikdy nastoupit nemusel. Doba se změnila, ale to bych předbíhal ještě mnohem víc.
V roce 1985 bylo základním požadavkem do života vůbec udělat maturitu, nejlépe s vyznamenáním a vyhnout se tak přijímačkám na vysokou školu. Kdo by se býval nedostal na vysokou, tak by musel automaticky narukovat na 2 roky na základní vojenskou službu, což byla hrozba každého mladíka v pubertě.
Na ČVÚT FSI (Fakultu strojně inženýrskou) brali i bez zkoušek s průměrem do 1,5. Tedy do prvního ročníku brali kohokoliv, protože právě z něj potom většinu uchazečů o inženýrský diplom následně v průběhu studií vyhodili. My ze střední odborné jsme sice uměli rýsovat a chápali jsme trochu fyziku, mechaniku a dynamiku nebo základy strojařiny, ale MATEMATIKA 1 a 2 byly pro mnoho mých tehdejších spolužáků konečná stanice. Na to byli mnohem lépe připraveni spolužáci z gymnázií. Programovali jsme ve FORTRANU - to mě bavilo. Velký sálový počítač, kam se odevzdala vyděrovaná páska z dálnopisu a následující den se očekávala sjetina z tiskárny, co ten výpočet udělal. Já již měl zkušenosti z děrných štítků a sálového počítače, který jsme měli na střední škole. Sice programovací jazyk JSEP byl v mé další praxi nepoužitelný, ale počítačové základy jsme získávali právě tam.
Památné bylo vystoupení profesora Lva, co měl jednu ruku amputovanou, ale přesto v ní držel v tom pahýlu hubku a tou druhou rukou psal křídou na tabuli šílené matematické rovnice a nejrůznější důkazy matematických jevů, kterým jsme my průmyslováci s maturou vůbec nikdy nemohli porozumět. On to totiž hned po sobě zase mazal a když někomu bylo něco nejasného, tak odkázal na svoje skripta, která sám napsal. Bylo nás v té velké přednáškové síni ČVUT na Karláku namačkáno přes 200. Profesor Lev se rozhlédl po sále a vyzval nás ať si dobře prohlédneme spolužáky po své levé a pravé ruce. Potom nás ujistil, že z nás tří na vysoké škole zůstane po jeho zkoušce maximálně jeden. A měl pravdu. Já jsem se tam sice nakonec udržel a stal se ze mě strojní inženýr, ale nikdy jsem v tomto svém oboru "přesné mechaniky a optiky" coby promovaný inženýr žádný zásadní pracovní průlom neučinil a nevymyslel jsem žádný vynález.
Čekala mne potom profesní kariéra v oblasti telekomunikací, datových přenosů, mobilních sítí, výpočetní a informační techniky, cloudu, ochrany osobních údajů a kybernetické bezpečnosti, až po dopady digitální transformace na mediální a vydavatelské odvětví. O ničem z toho jsem v roce 1985 neměl vůbec ani ponětí.
V roce 1985 jsem tou autobusovou linkou 177 nejspíš jezdil taky, protože SPŠS Na Třebešíně byla právě v těch Malešicích. Nastupoval jsem u průmyslovky pod kopcem a vystupoval na Harfě.
Dodnes je pro mě záhadou, že si toho z té doby ještě tolik pamatuji. :-)
Skoro celý rok 1985 mi bylo pět. Až v prosinci šest. Tak tomu odpovídá i množství a barvitost vzpomínek.
Tou dobou jsem ještě chodil v Bohnicích do školky. Půl roku nebo rok jsem jezdil s bráchou na judo na Prosek. Zatímco o dva roky starší brácha se rychle propracoval ke žlutému pásku, já zůstal u bílého a nedostal jsem ani žluté konce.
Ale dodnes naprosto přesvědčeně tvrdím, že jsem se právě tam naučil padat. Což mi už mnohokrát zachránilo život a kosti. :)
Do Spartaku Kbely jsme jezdili hrát pozemní hokej. Jo, byla to strašně dlouhá cesta autobusem z Bohnic. Ale to asi už předbíhám, to bylo asi ještě o nějaký rok později.
Vzpomínku z roku 85, jak brácha lezl po hromosvodu na výměník a spadl, načež s rozbitou hlavou a zlomenou nohou přišel domů a poslal mě na judo samotného, tu už také nezapomenu.
Naštěstí mu nějaký soused, který to celé viděl z okna, zavolal záchranku. A pak se šel doptávat, kde ten spadlej kluk bydlí. Takže když jsem přijel večer z juda domů, nikdo tam nebyl. Protože rodiče byli u bráchy na Bulovce.
Asi jsem si v dětství měl psát deník.