Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju.
Tomáš Surka je z mých hostů asi ten, který nejčastěji sedí v letadle. Loni byl jedenáctkrát na Filipínách, letos si to zkouší omezit na šest cest, což se mu, tipuju, nepodaří. Do zavazadla si přitom balí věci, na které se celníci dívají trochu zvláštně: světlo z jednoho auta, dveře od druhého, sedačku z třetího a k tomu díly interiéru do Airbusu. Ne, není to pašerák. Je to člověk, který do Česka dováží lidi. Konkrétně Filipínce, a konkrétně víc než kdokoli jiný: z necelých pěti tisíc, kteří sem loni přijeli za prací, jich přes tisícovku zajistila jeho firma. Ty autodíly vozí proto, aby si svářeči a montážníci mohli práci vyzkoušet ještě v Manile, na tom, co pak budou dělat v Plzni nebo v Mladé Boleslavi.
Tomáš je ročník 1986, začínal v Brně v personální agentuře v době, kdy se na inzerát na operátora výroby hlásily davy a šlo o to vybírat. Dnes, jak říká, lokální rybník vyschl. Založil vlastní firmu, která vozila lidi z Ukrajiny, prodal ji italské skupině Orienta a před třemi lety založil s místními společníky firmu na Filipínách. Licence na personální agenturu tam trvala skoro dva roky. Ale funguje to: v zemi, kde každý rok vyjede za prací do světa dva a půl milionu lidí, což je pro představu celé práceschopné Slovensko, má dnes jeho firma na Facebooku tři čtvrtě milionu sledujících a fronty kandidátů na každodenních výběrových řízeních.
O tom všem jsme mluvili. A taky o tom, proč jsou Filipíny spíš latinská Amerika, kterou někdo omylem umístil do Asie, proč tam Vánoce začínají v září a proč je to jediná země na světě, kde se nedá rozvést. Proč Filipínec, na rozdíl od Čecha, nikdy nepřijde do fabriky s tím, že se o tom bavil doma s Pepou a že by se to dalo dělat jinak. A co to udělá s atmosférou v české továrně, když do ní najednou nastoupí sto lidí, kteří se pořád usmívají.
Řeč byla samozřejmě i o umělé inteligenci, o tom, jestli vezme práci svářečům anebo spíš právním koncipientům, a o tom, proč AI nesmí rozhodovat o platech žen a mužů. A taky o tom, jaký je to pocit, když si člověk s Claudem udělá první webovou stránku a připadá si, že právě vynalezl Teslu.
A pak je tu jedna věc, která mně vrtá hlavou dlouhodobě. Češi se nestěhují. Tak ještě z Brna do Prahy, ale i to neradi. Pro zajímavost, ve Vídni oficiálně pracuje tři tisíce Čechů, což je méně než Filipínců. A to tam skoro můžeme dojít pěšky. Češi jsou jeden z nejméně “stěhovavých” národů na světě. Tomáš má na to teorii, a není lichotivá ani nelichotivá, jen dost přesná: poměr výkon a cena života u nás je tak dobrý, že prémie za odchod by musela být obrovská. A tu už nám dneska Evropa nenabízí. Zvu vás k poslechu.
Ale teď už račte do studia, kde jsme seděli s Tomášem Surkou.
