Proč každý den běhám? Stručná historie jedné posedlosti

Čeká mě teď jedno výročí, už za pár dní. Bude to 23. srpna přesně 20 let, kdy jsem se rozhodl, že budu každý den ráno běhat. Což se mi povedlo. Za celou tu dobu jsem měl jediný delší výpadek, a to v roce 2006 na tři měsíce, když jsem si zlomil kotník (a ano, zlomil jsem si ho při ranním běhu). Pokud se mé záznamy a aplikace nemýlí, vynechal jsem za těch dvacet let celkem 125x, takže zpětně dopočteno mi vychází, že mám za sebou 7175 ranních běhů.

Pamatuju si přesně, kdy jsem zmíněné rozhodnutí učinil. Bylo to o den dřív, 22. srpna 2001, kdy u nás doma byla na návštěvě kamarádka mé ženy, Lucka K., se svým americkým manželem a dvěma dětmi. Oba jsme zjistili, že jsme příležitostní běžci (ten den jsme dopoledne byli nezávisle na sobě běhat), a on řekl, že někde četl, že kdosi začal běhat každý den, a že to každému velmi doporučuje. “Ale já se k tomu nemůžu dokopat,” dodal, a já namítl, že na tom nevidím nic tak obtížného a že se do toho od dalšího dne pustím.

Oba jsme se tomu zasmáli, ostatně jsme v sobě měli jednu, možná dvě láhve vína, a pak se už o tom moc nebavili. Byl jsem v té době příležitostným sportovcem (hrál jsem pravidelně tenis, squash a badminton), a běh jsem bral síš jako způsob, jak se udržovat ve formě, než nějakou velkou radost. Běhal jsem dvakrát, někdy třikrát týdně, a měl za sebou 7 pražských maratonů a několik půlmaratonů, doběhnutých v podprůměrných časech. Pravidelně a intenzivně jsem běhal jen vždy před závody.

Druhý den ráno jsem si na své předsevzetí vzpomněl, a řekl si, že mě nezabije vyběhnout. A že uvidím. Ale mám v těchto věcech podivuhodnou zarputilost (někdo říká, že to je konzervatismus hraničící s autismem), a tak jsem vyběhl i další den, a další, a další. Byl jsem běhat ráno o 20 dní později, když došlo k teroristickým útokům v USA, a chodil jsem běhat ještě i za měsíc, když jsem byl poprvé po útocích na několik dní v New Yorku. A pak se z toho najednou stal rituál. Danost. Něco, o čem se nediskutuje a vlastně ani nemluví. A do 15. února 2006, kdy jsem ráno uklouzl v Kostelci na ledu a zlomil si nohu, jsem nevynechal ANI JEDNOU.

Stal jsem v pravém smyslu “fundamentalistou” ranního běhu. Když jsem měl naplánovaný let na služební cestu v šest ráno, a musel být v pět na letišti, tak jsem vstával ve 3:30 a šel běhat s čelovkou na hlavě. Běhal jsem s nachlazením (samozřejmě hloupost a chyba), v dešti i na náledí (ano, i to se pak ukázalo jako celkem velká chyba). Ale to byly výjimky, většinou jsem chodil a chodím běhat mezi šestou a sedmou, a ta doba se stala jednou z nejlepších momentů dne. Jak jsem zestárl, stal jsem se rozumější, a nedělá mně problém z dobrého důvodu vynechat. Třeba s virózou nebo ve čtyři ráno už neběhám.

Když někomu říkám, že běhám každý den, často slyším: “To tě obdivuju. Já na tohle mám moc slabou vůli.” Můžu každého ujistit, že je to přesně naopak. Právě proto, že i já mám celkem slabou vůli, jsem se musel rozhodnout běhat každý den. Protože to bylo rozhodnutí, které jsem udělal jednou, a bylo hotovo. Kdybych se měl rozhodovat každý den ráno, bylo by po pravidelném běhání velmi záhy. Vždycky je nějaký důvod, proč zůstat v posteli: někdy venku prší, jindy jste nervózní z toho, co vás čeká v práci, další den vás třeba bolí hlava nebo koleno.

Avšak když v podstatě nemáte na výběr (stejně jako víte, že musíte vylézt z postele, zajít si na záchod a uvařit si kafe), tak prostě vstanete, obujete si boty a vybehnete. Co se týče praktických věcí, na které se mě občas lidi ptají: vstávám asi o hodinu dřív, než bych vstával bez běhání. Zajdu si do koupelny, většinou nepiju ani nejím a jdu běhat. Délka a čas běhu jsou podle možností, ale typicky ve všední den pět až šest kilometrů, teď mám jedno kolečko jen čtyřkilometrové, a minimum jsou tři kilometry (když opravdu chybí čas nebo se necítím).

Běhání v běžné dny je rituál, který umožňuje prožít “kvalitní čas” sám se sebou. Ono to zní legračně, ale je to jedna z nejdůležitějších věcí na mém běhání. Vlastně všechno důležité promýšlím při běhu, někdy si povídám sám se sebou, promýšlím si nové psaní či jinou práci, nebo jen tak vyběhnu, s “vypnutou” hlavou, a čekám, co mě napadne a čemu se budu věnovat.

Naopak když jsem na dovolené nebo jinak na cestách, je ranní běhání způsobem, jak poznávám místa, kde jsem. Nemá rád turistiku a nesnáším chození po památkách, ale většinu měst a slavných baráků v nich znám právě z ranních běhů. Mám je “proběhané”, míněno doslova. Co se týče “průzkumných” běhů, mám mnohem radši běhání ve městě než někde v lesích v přírodě. Města v šest ráno, když jsou v nich popeláři a kdy mají otevřeno jen pekařství a turisté ještě spí, nabízejí úchvatný zážitek. No a samozřejmě miluju běh kolem jakékoli vody, ať je to oceán, řeka nebo vodní rezervoár v Central Parku.

Nemůžu říct, že jsem poznal “spoustu skvělých lidí”, což se v souvislosti se sporty někdy říká, ale můžu napsat, že jsem za těch dvacet let docela dobře poznal sám sebe. A ti lidé taky nějací byli: třeba evangelizátor běhu Miloš Škorpil, s kterým jsme pak dokonce napsali jednu z prvních českých knížek pro běžce Jak uběhnout maraton za 100 dní.

Čímž se dostávám k poslední věci, a tou je samotné běhání. Tedy k technice běhu, a všem těm věcem okolo, o nichž jsme právě psali ve zmíněné knížce. Jenže já jen “zapisoval”.

Co se týče běhání, v podstatě všechno jsem dělal a dělám špatně. Moc mi nezáleží na obuvi ani oblečení (snad jen rada, investujte do triček z merino vlny, protože pak v koupelně zejména na cestách nesmrdí, důležitá věc!), miluju běhat jednu a tu samou trasu stále dokola (pokud nejsem někde na nových místech), nerad střídám tempo atd. Neberte si ze mě příklad a neběhejte jako já. Běhám nestylově a po technické stránce špatně. Nejlepší popis mého stylu je už z devadesátých let, od kamaráda Míry Formana, který mě zahlédl při maratonu: “unavený pouštní běžec pod vlivem koky”.

Nevím, jestli je běhání zdravé. Lidé milující studie a závěry expertů určitě najdou články, které běhání vychvalují jako nejlepší druh pohybu, a taky články, kde se píše, že je běhání nezdravé a destruktivní, například pro pohybovou soustavu. Nevím, je mi to celkem jedno.

Nedá se vyloučit, že někdy až obsesivní běhání mohlo přispět k mé zatím jediné zdravotní komplikaci, kterou mám (občasná srdeční arytmie), a k níž do určité, ne úplně prozkoumané míry mohou přispět tři potenciálně rizikové faktory: vyšší postava, pravidelná sportovní zátěž, alkohol (“checked”). Ale jako všechno v životě a většina věcí kolem zdraví, důležité je to, jak je to s celkovou bilancí rizik a benefitů. A můj dobrý přítel a kardiolog Josef Veselka mě ujistil, že co se týče běhání, je těch benefitů určitě víc. Zejména když běhání milujete.

Nedoporučuju běhání lidem, kteří chtějí zhubnout (lepší rada: “nežrat”) nebo dobře vypadat. Vzpomeňte na ty billboardy se sloganem “All runners are beautiful”. Ne, na nich opravdu nejsou hezcí lidé. Nebo ještě jinak, jsou na nich lidé, kteří se vám budou zdát krásní, když VY budete po běhu. Protože tohle kouzlo běh umí. Dělá svět kolem vás krásnější a přitažlivější.

A ještě jednou, jestli je to zdravé? Možná ne běh sám o sobě. Ale je to díl do skládačky, který vypadá zpočátku nedůležitě a pak nenápadně, ale má sílu váš život změnit. K lepšímu. Například neznám lepší prostředek proti kocovině: terapeutický (zrychlí metabolismus a dostane zbytky alkoholu z těla), ale i preventivní. Protože vy si kvůli tomu, že jdete už “za pár hodin” běhat, pak velmi často rozmyslíte “poslední skleničku” nebo “poslední bar”. Doporučuju.

Takže běhám. Každý den, už dvacet let. Jsem rád, že jsem před těmi dvaceti lety ráno vyběhl, i když se mi určitě nechtělo. Udělal jsem v životě pár rozhodnutí, kterých jsem nikdy nelitoval (to nejdůležitější bude mít za pár týdnů výročí třicet let), a běhat každý den je jedno z nich.

Díky, že čtete newsletter #InfoPorno a posloucháte Jedno procento. Pokud je chcete podpořit, budu rád, když se stanete platícími předplatiteli. Nebo mi taky můžete koupit kafe.