Kysilkové přišla v úterý odpoledne zpráva do datové schránky. Byla z Úřadu pro digitalizaci, a obsahem bylo sdělení, že duše jejího manžela byla uploadována do cloudového úložiště. Zároveň ji úřad z testovacích důvodů nahrál do jejich psa.
“Co to je za nesmysl?”, zamračila se Kysilková.
Pak si ale vzpomněla, že digitalizace lidí se řešila před časem, když byl její muž ještě naživu, a musel ji absolvovat povinně každý dospělý občan. Jen se tehdy ještě nevědělo, k čemu to bude dobré. Nebo tak si to aspoň Kysilková pamatovala.
Takže už na to asi přišli, pomyslela si.
Kysilka zemřel před třemi lety na infarkt. Kysilková ho už oplakala, a s překvapením a zároveň jistým ostychem zjistila, že se jí bez manžela žije lépe. Nikdo ji neobtěžoval svým pokašláváním, poznámkami a nervozitou.
Život se pro ni stal nějak jednodušším a příjemnějším. Byla fešnou šedesátnicí, případně lehce vyžilou padesátnicí, to podle úhlu pohledu. Kysilková o svém věku nemluvila. Ale zároveň ji už chlapi nezajímali, na roz…