Zjistil jsem za vás. Proč jsou ženy o tolik lepší a chytřejší než my muži?

Zápisky radostného optimisty

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Takže jsem si zašel na pivo s kamarádem, což je dobrý způsob, jak se dobře naladit. Přišel jsem domů asi v deset, moje žena byla ještě vzhůru.

“Jaké to bylo?”, zeptala se.

“Super,” odpověděl jsem.

“Bavil ses?”

“Skvěle,” řekl jsem.

Moje žena vypadala potěšeně. Jsme manželé 33 let (tento týden přesně!), a když jste s někým tak dlouho, tak radostné zážitky sdílíte.

“Jak se má?”, zeptala se.

Myslela samozřejmě mého kamaráda.

Tím mě trochu zaskočila. Vypili jsme každý asi pět piv, snědli nějaké malé nesmysly jako salám s cibulí nebo nakládaný hermelín, a seděli v hospodě plus mínus tři hodiny.

Ale i kdybyste mě zabili, opravdu nevím, jak odpovědět na otázku, jak se můj kamarád má.

Asi dobře.

Všechno tomu nasvědčovalo.

“Asi dobře,” řekl jsem své ženě.

“A Klára? Jak se má Klára?”

Klára je žena mého kamaráda. Neměl jsem nejmenší tušení, jak se má. Není vyloučené, že její jméno během večera padlo, ale i kdybyste mě zabili, tak nevím, v jaké souvislosti.

Ale má se dobře. Určitě.

“Má se dobře,” řekl jsem.

“Tak to mám radost,” řekla moje žena. “Hele, a jejich Eda už letos nastupuje do školy, ne?”

I kdybyste mě (znovu) zabili, nemám nejmenší tušení. Vlastně nedokážu ani stoprocentně zaručit, že bych si bez nápovědy uměl vzpomenout, že se syn mého kamaráda jmenuje Eda.

“Nevím,” přiznal jsem sklesle.

“Nevíš? Přece jste o tom museli mluvit. To je velká věc, poslat dítě poprvé do školy.”

Ano, říkám, to je velká věc. Ale z nějakého důvodu jsme o tom nemluvili.

“A kde byli na dovolené?”, zeptala se moje žena, když se vzpamatovala z šoku způsobeného mou ignorancí.

Panebože, pomyslel jsem si.

“To nevím,” odpověděl jsem po pravdě.

Chápu, že je naprosté selhání, že jsem se za několik hodin strávených u piva s jedním ze svých nejlepších kamarádů nedozvěděl, jestli jeho syn začal chodit do školy a kde předtím byli na dovolené.

To nic neříká o tom, jaké my muži máme priority. Vůbec to neznamená, že nás nezajímá, když například dítě někoho z nás začne chodit do školy. Nebo vyhraje matematickou olympiádu.

Ale fungujeme jinak. Když se sejdeme na pivu, není to zpravodajská operace. Nepřicházíme na pivo se seznamem otázek, na které potřebujeme mít odpovědi.

Ne, naše ambice je mnohem menší. Nebo větší, jak se to vezme. Chceme strávit několik hodin s člověkem, kterého se nemusíme na nic ptát a zároveň mu nemusíme na nic odpovídat.

To je ideál dobře stráveného večer pro každého muže.

Ano, občas může jeden z nás prohodit: “Ty vole, ta servírka má neskutečný nohy!”, případně “Jako jasně, že je Fiala idiot, ale je tam vůbec někdo lepší?”, ale to je jen tzv. small talk.

Muži se nescházejí proto, aby si navzájem dělali nějaký “update” svých životů. Muži se scházejí proto, aby spolu seděli u stolu, vypili nespecifikované množství alkoholu, dívali se do prázdna, a v naprosto nevyhnutelných situacích si vyměnili pár slov.

Ale protože jde o nouzovou situaci, nemá ten druhý nejmenší povinnost si pamatovat, co v takové situaci zaznělo.

“Ty opravdu nevíš, kam jeli na dovolenou?”, ptá se moje žena.

Můžete lhát nebo se z toho nějak vykroutit, ale nejlepší je prostě přiznat, že nevíte.

“Nevím,” řekl jsem.

Moje žena se zatvářila, že v tom případě to opravdu nechápe.

My muži zase nechápeme, jak to ženy dělají, že mají po každém vzájemném setkání zcela aktuální update všech důležitých informací.

Kdybych chtěl lacině vtipkovat, řeknu, že používají něco jako Airdrop, nebo nějakou podobnou technologii, a informace si vyměňují automaticky a bezdrátově.

Ale ve skutečnosti je to tak, že jsou prostě lepší a chytřejší než my muži.

Že jsou naše schopnosti vzdálené minimálně půl vesmíru, jsem minulý týden zjistil na letišti na Heathrow, když jsme na check-in přepážce odevzdávali zavazadla.

Za ní seděl asi čtyřicetiletý nemluvný Brit, zamračený a lehce otrávený, takže vypadal přesně tak, jak vypadá člověk, který má v neděli odpoledne službu na letišti.

Podal jsem mu pas, on ukázal prstem na pás, kam jsem položil svůj kufr, a on pak asi půl minuty něco ťukal do klávesnice, dvě minuty nervózně čekal na výsledek, a pak půl minuty tiskl palubní vstupenku, na kterou nalepil potvrzení o poslaném kufru.

Vyměnili jsme si čtyři, možná spíš tři slova. Byl jsem rád, když jsem místo u přepážky mohl uvolnit své ženě.

Nastoupila na něj se zářivým úsměvem, a ještě dřív, než pevně stiskl v ruce její pas, se ho zeptala, jak se má (ano, vím, to je v angličtině standardní), a taky mu ještě stačila pochválit brýle.

“Máte moc zajímavé brýle. Líbí se mi ty atypické obroučky, jsou takové pop-artové, nezdá se vám?”, zeptala se.

Čekal jsem, že ji v tom lepším případě bude ignorovat (a v tom horším ji nechá zatknout letištní ochrankou), ale ve skutečnosti se jeho tvář rozzářila a on se severolondýnským přízvukem potěšeně prohlásil, že ho to nikdy nenapadlo, ale “ano, nedá se vyloučit, že jsou pop-artové.”

To mě poser, kámo, řekl jsem si v duchu.

Nebudu to prodlužovat. A prosím, neptejte se, jak to ženy dělají, ale ta moje zjistila během zcela stejné doby, kdy si já s mužem za přepážkou vyměnil tři slova, následující informace:

• že byl minulý týden s rodinou na dovolené v Turecku

• byli v přímořském letovisku, a panebože, ty jejich resorty šly v posledních pěti letech neskutečně nahoru

• má dvě děti, pětileté a sedmileté, a pro ně to bylo naprosto perfektní, protože přímo u hotelu bylo pět bazénů

• jídlo super

• manželka byla nadšená, protože v all-inclusive byly i kosmetické a kadeřnické služby, a jí tam jedna geniální kadeřnice původem z Gruzie vymyslela geniální nový účes

• hodně lidí na all-inclusive nadává, ale ten jejich místní džin se opravdu dá pít, co vám mám povídat, ha ha!!

• jeli až na konci léta, protože v červnu a červenci  měli na Heathrow stopku na čerpání dovolených, to víte, dneska nikde nejsou lidi, taková je doba

• ideální doba pro dovolenou je pět dní, to si perfektně odpočinete, a nezačnete se nudit.

Pak ten muž podal mojí ženě palubní lístek, vypadal o milión procent šťastnější, než když před čtyřmi minutami podával stejný lístek mně, a myslím si, že byl smutný, protože toho chtěl ještě tolik říct.

Například něco o svém komplikovaném vztahu s matkou nebo o snech, které měl, než zjistil, že nejlepší pracovní nabídku má z londýnského letiště.

“Co je?”, zeptala se moje žena, když jsem jí cestou na bezpečnostní kontrolu provrtával obdivným pohledem.

“Jsi geniální,” vydechl jsem. “Je něco, co jsi o tom člověku nezjistila?”

“Myslíš o Jonathanovi?”, zeptala se moje žena.

Ano, dámy a pánové, ona věděla, jak se ten člověk jmenuje. Já vím, že to měl napsané na cedulce, připnuté na klopě saka. Ale ukažte mi muže, který si 

a) tu cedulku přečte a 

b) jméno si zapamatuje.

To dokáží jen ženy.

Jsou lepší a chytřejší, jak jsem už psal. A proto je milujeme. Víc, než ony milují nás. Víte proč? Protože o nich máme mnohem míň informací než ony o nás. A tak to má být.

Přece jsem vám říkal, že budu víc pozitivní.