Život je fajn biják a potřebuje soundtrack

Nová povídka z fleku.

Žaneta řekla svému lékaři, že tu hudbu slyšela poprvé před dvěma dny. V úterý ráno, hned po probuzení.

"Jakou hudbu?", zeptal se Žanetin praktik, asi padesátiletý zkušený muž.

"Myslím, že to byla první věta z Vivaldiho Čtvera ročních období," odpověděla.

"A od té doby je to pořád Vivaldi?"

"Ne, to skončilo asi za dvacet minut," řekla.

Lékař se zeptal, jestli si je jistá, že to nebylo z vedlejšího bytu. Jestli si sousedi opravdu nepouštěli Vivaldijho.

Klára řekla: "Nejsem blbá. Ten Vivaldi mi hrál v hlavě. A navíc, soused pracuje jako řidič v Rohlíku a poslouchá Nohavicu."

Jistě, podotkl doktor.

Pak se zeptal, v čem je tedy problém. Pokud ta hudba přestala?

"Ale ona nepřestala," prohlásila Žaneta. "Slyším ji asi čtvrtinu času, co jsem vzhůru. Někdy je to příjemné, jindy znepokojující. Jen jsou to jiné skladby a jiní autoři. Ale skoro vždycky orchestrální provedení."

"Aha," řekl lékař, protože ho nic jiného nenapadlo. "A teď nějakou hudbu slyšíte?"

"Ano," řekla. "Teď je to takové tiché, hlavně ryt…