Zemřel Ivan Klíma. Byl skvělý spisovatel a dobrý člověk, a před pětatřiceti lety byl jedním z lidí, kteří změnili můj život
Miloval jsem v osmdesátých letech jeho povídky, román Láska a smetí mi přišel strhující. V podivném roce 1989, kdy se poměry v komunistickém Československu zároveň zhoršily (policejní brutalita během lednových demonstrací) i rozvolnily (k výjezdu do “kapitalistické ciziny” stačilo složit peníze v bance), jsem se dozvěděl, že právě Lásku a smetí má v edičním plánu (myslím) nakladatelství Práce.
Přišlo mi to zároveň neuvěřitelné i zásadní. V týdeníku Tvar, který byl “orgánem” oficiálního Svazu českých spisovatelů, mi redaktor Falteisek tvrdil, že snad s Klímou vyjednávají o napsání článku. Což se do listopadu nestihlo, tohle bylo někdy před letními prázdninami, na které jsem skoro na tři měsíce odjel do Londýna a Oxfordu.
Kde bylo moje další setkání s Klímou. Sice nebyl mezinárodně nikdy tak slavný jako Kundera (a byla to právě Kunderova sláva, která Klímovi k úspěchu v zahraničí nepochybně pomohla), ale v roce 1989 byla jeho popularita v Británii asi na vrcholu. V každém velkém knihkupectví bylo jeho knihám věnováno několik regálů.
Pamatuju si, že jsem to - myslím - ve velkém knihkupectví na Picadilly dokonce změřil, a pak o tom Falteiskovi do “normalizačního” Tvaru poslal glosu. Kolik metrů knih “zabírají” v jednom z největších londýnských knihkupectví čeští spisovatelé, s výjimkou Hrabala a Holuba zakázaní. Nečekal jsem, že by to přes komunistického šéfredaktora Sýse prošlo (ten v tom samém roce zveřejnil esej o Kunderově románu Nesnesitelná lehkost bytí, a i když byla kritická, byl i to důležitý počin, protože režim do té doby předstíral, že žádný Kundera neexistuje). Moje glosa překvapivě vyšla, a opět se musím spolehnout na nespolehlivou vlastní paměť, ale bylo to někdy týden nebo dva před začátkem listopadové revoluce.
A stalo se ještě něco důležitějšího, v Surrey na jihu Londýna jsem navštívil exilového nakladatele Alexandera Tomského. V něm jsem našel později přítele na celý život, ale co bylo důležitější, že mě - kromě exilových knih v malém “pašovacím” formátu - vybavil na cestu ještě adresou a telefonem právě na Ivana Klímu. Takže když jsem se někdy koncem září 1989 z Anglie vrátil do šedivého, ale podivně “bublajícího” Československa,tak jsem Klímu v jeho tehdejším bytě v Hodkovičkách navštívil.
Seděli jsme v jeho pracovně, on byl tehdy starý jako já dnes. Uvařil mi čaj a povídali jsme si asi hodinu: o Anglii i o československých poměrech, o Tomském, o jeho knihách. A těsně před ochodem jsem - se vším narcismem a nepokorou jednadvacetiletého studenta - vytáhl z tašky asi dvacet stránek svých několika povídek. S otázkou pro každého známého spisovatele obávanou a nechtěnou. “Nechtěl byste se na ně podívat? Jestli za něco stojí?”
Čímž se dostávám k vlastnosti, kterou jsem na Ivanu Klímovi měl nejradši, kromě jeho spisovatelského talentu. Byl nekonečně milý a laskavý. Mám s ním slovo “laskavost” skoro spojené, takže když ho sem tam použiju, vzpomenu si na něj. Ona je to, v autentické formě, poměrně málo obvyklá lidská vlastnost. Klíma ji měl, a kombinoval ji s lehce ironickým, ale zároveň i laskavým humorem, což byla dobrá kombinace. Bylo nepochybně důsledkem téhle laskavosti, že mně o dva týdny později povídky pochválil, a trval na tom, že budu psát dál a víc. A jakkoli jsem už tehdy věděl, že je to víc laskavost než “expertní názor”, byla to pro mě tehdy (a vlastně dodnes je) jedna z nejdůležitějších věcí na světě.
Pak šlo všechno rychle, listopad, moje první angažmá v různých novinách, atd., ještě jsem stačil dokončit školu (ČVUT), a v roce 1991 nastoupil do Reflexu. Ke “Klímovým” jsem chodil na návštěvu čas od času, pak i se ženou, a když jsme se přestěhovali z Prahy do Kamenice, byli u nás Ivan Klíma se svou skvělou manželkou Helenou několikrát na návštěvě. K jedné z těchto návštěv se váže i důležitá momentka, když nám Helena Klímová řekla, že když měla malé děti, tak je kojila asi rok, a celou tuto dobu je nepřikrmovala ničím jiným. Moje žena tehdy čekala naši dceru Jolanku, druhé dítě, a přesně takto to rovněž udělala. Takže zatímco našemu synovi Vavříkovi o dva roky dříve koupil Karel Kryl v Německu “elektrickou chůvičku”, naše dcera měla “výživu podle Klímových”.
V roce 1995 to byl zase Tomský, v té době už nakladatel českých Rozmluv, který po úspěchu rozhovoru s Krylem (a spíše neúspěchu rozhovoru s Hutkou) dostal nápad, že napíšu rozhovor s Ivanem Klímou. Vznikla knížka Láska a řemesla Ivana Klímy, kterou mám jednak hrozně rád, a zároveň to byla asi nejlepší “knižní práce” tohoto typu, kterou jsem dělal. Kombinace zajímavého až strhujícího Klímova života s jeho laskavostí byla skvělá, a bylo mi skoro líto, když jsme knížku dokončili a vydali. Úspěch srovnatelný s knížkou Kryla to ani zdaleka nebyl (možná kdybychom ji napsali a vydali tak o tři nebo čtyři roky dřív, v roce 1996 už disidentská literatura zajímala jen fajnšmekry), ale troufám si napsat, že je to dobrá a důležitá kniha.
Teď, když Ivan Klíma zemřel, si ji možná přečtu. Nikdy svoje knížky poté, co vyjdou, už nečtu. Vyjímku jsem udělal před pár lety právě s Krylem, protože jsem si ho chtěl připomenout, a teď asi i tu s Ivanem Klímou. A možná kromě těchto pár neuspořádaných vzpomínek, které mě teď napadají, ješta nahradím nějakým rozsáhlejším a důkladnějším textem. Ozvu se synovi Michalovi, abych si doplnil posledních třicet let (skoro třetinu!) Klímova života.
Sledoval jsem ho, dokud byl zdravý, tak jsem ho tak jednou ročně navštěvoval v jeho novém domě, sem tam jsme se vídali (naposled na nějaké oslavě na americké ambasádě v roce 2016), a dal mi za těch třicet let několik dobrých rad. Třeba když mi v roce 2005 v době mého sporu s redakcí Respektu (kde jsem byl tři měsíce ředitelem) řekl trochu kryptickou, ale dobře míněnou větu: “Jestli můžu radit, rychle z toho konfliktu vycouvejte, pan Bakala si prodělané peníze zase vydělá, ale vy byste už dobrou pověst získat nemusel.” A já ho poslechl a o dva dny později z celé té lapálie vycouval, a bylo to to nejlepší rozhodnutí, jak pro mě, tak - jak se ukázalo a vlastně dodnes ukazuje - i pro Respekt.
Ze všech těchto důvodů je mi líto, že jsem se dnes dozvěděl, že Ivan Klíma umřel. Ale má za sebou dlouhý život, a myslím si, že ho prožil spokojeně a šťastně. Minimálně proto, že dělal to, co miloval, a zároveň s tím dosáhl úspěchu. Plus platí, že život málokoho jiného, koho znám nebo jsem znal, je tak propojený s událostmi, zvraty a historickými momenty “šíleného století”. Bez šesti let orámovalo jeho život, který prožil dobře a úspěšně. Zasloužil si to a mám z toho radost, a ta je trvalá, na rozdíl od smutku, který pomine.