Je rok 1633, Sevilla. A ano, řekněme, že je ráno. Světlo na obraze přichází zleva, nízko a ostře. V sedmnáctém století se malovalo při denním světle, a když jste chtěli mít stíny, které polykaly půl obrazu, tak jste potřebovali slunce.
Sevilla je největší město Španělska a brána do Ameriky. V přístavu se mluví deseti jazyky a v kostelích, kterých je tu víc než pekáren, se slaví Neposkvrněné početí. Jenže řeka se pomalu zanáší bahnem, obchod se stěhuje do Cádizu a impérium, které vlastní půlku světa, si začíná půjčovat na provoz.
Nahlas to neříká nikdo. Město voní kadidlem, dehtem a penězi, kterí jsou však už víc vzpomínkou než skutečností.
Francisco de Zurbarán stojí v ateliéru a dívá se na stůl. Je mu třicet pět. Syn kramáře z Fuente de Cantos, vesnice v Extremaduře, slunce pálí do prašné půdy a kde naděje umírá poslední.
Do Sevilly se přistěhoval s druhou ženou Beatriz, ta první umřela. Zanechala mu tři děti. Ale Franciscovi se daří, pozvala ho městská rada, prý je “ozdobou republiky”…
