Zápisky z četby: To jsou paradoxy, pane Moravec! A taky o srdeční arytmii nebo Micku Jaggerovi

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Hans Moravec už před 40 lety předpověděl, KDY dosáhnou počítače lidské inteligence. Ale mýlil se v tom JAK

Muž s českým jménem, ale rakouskými kořeny (narodil se v listopadu 1948 v městě Kautzen) žije v Kanadě. Známe ho hlavně díky tomu, co se nazývá “Moravcův paradox”, a ten říká, že pro stroje jsou často velmi snadné problémy, které jsou pro člověka obtížné (třeba matematika či abstraktní myšlení), a naopak velmi složité úkoly, které zvládnou i malé děti (třeba udělat kotrmelec). Dodnes je tento paradox jedním z nejcitovanějších v robotice. A do určité míry dnes nově platí i pro velké jazykové modely: ty také umí řešit velmi složité a komplexní úkoly, ale jindy překvapivě selhávají při řešení snadných.

Časopis New York Magazine zveřejnil Moravcův profil, ve kterém píše, že vědec už v roce 2028 velmi přesně odhadl, že kolem roku 2028 by počítače mohly dosáhnout lidské inteligence. Podobně správně předpověděl i to, že důležitá pro tento milník bude víc výpočetní kapacita strojů než geniální algoritmy. Naopak se mýlil, když si myslel, že velkou roli v tom nebudou hrát tehdy velmi slibné neuronové sítě.

Byl tak blízko tomu, aby kompletně předpověděl budoucnost. Vidět nástup neuronových sítí měl větší šanci než ostatní: v jejich moderní podobě je v osmdesátých letech vyvíjel Geoffrey Hinton na stejné univerzitě, jen o chodbu vedle. Ale stejně jako většina lidí té doby je Moravec nebral vážně. Dnes mu to zjevně přijde víc úsměvné než frustrující, přestože ho to podle všeho stálo miliony, možná miliardy dolarů - svou firmu Seegrid totiž postavil na jiných předpokladech.

„Koho by napadlo, že se pomocí těch potrhlých nápadů Geoffa Hintonadá Turingův test zvládnout přes noc?” popisuje Moravec své překvapení, když se před čtyřmi lety objevil ChatGPT. „Neuronová síť vypadala, jako když jen napodobujete strukturu, které nerozumíte,” pokračuje. „Trochu jako kargo kult, chápete? Dělají si legraci? Přesně tohle jsem si myslel. Jen proto, že si postavíte řídicí věže a letadla z bambusu, ještě neznamená, že se ta věc bude chovat jako skutečné letiště.”

(…)

Hinton toho tehdy nevěděl o mozko dost na to, aby ho správně dokázal modelovat, tím méně nějak znovuvytvořit. Nikdo toho dost nevěděl, a jakkoli se neuronové sítě staly mnohem víc sofistikovanými, tak neví ani dnes. Ale neuronovým sítím je to jedno a stejně fungují.

Moravec dnes kvůli neurosvalovému onemocnění žije v ústraní, sleduje vývoj AI jako pozorovatel a smiřuje se jak s vlastním koncem, tak s možností, že největší změnu lidských dějin už uvidí jen zčásti. Jeho profil v New York Magazine každopádně stojí za přečtení!

x

Trochu osobně o fibrilaci síní, a taky o kafi. Nemůžu říct, že ho miluju, ale piju ho každý den

Fibrilace síní je mírně protivná zdravotní komplikace. Vím o ní u sebe cca od roku 2002, tehdy jsem byl přesvědčený, že jsem si ji “vyběhal” svými deseti maratonskými běhy. Což není úplně vyloučené. Moc přesně se neví, co kromě genetiky tuto nemoc způsobuje, ale existují dvě celkem silná podezření: že je výskyt častější u vyšších lidí (check!) a že je korelace u lidí s dlouhodobě vyšší sportovní zátěží (třeba u vytrvalostních běžců či cyklistů atd., check!). Ani jedno není moc jisté, jsou studie, které to potvrzují, jiné naopak vyvracejí, silný konsensus není.

Stejně tak není úplně jasné, co způsobuje akutní stavy (nepravidelné bušení srdce, obvykle s vyšší frekvencí), jediné silnější podezření padá na nárazové pití alkoholu, ostatně proto britští kardiologové vymysleli termín “syndrom svátečního srdce” (holiday heart), protože v pátek se v Británii často opravdu hodně chlastá, a druhý den po probuzení mají kardiologové víc napilno než dopoledne v úterý. Takže osobně to řeším tak, že nechlastám hodně nárazově, ale mírně trvale.

A konečně, není ani úplně jasné, jak fibrilaci síní úspěšně léčit. Nejde o “život ohrožující komplikaci” (na rozdíl od fibrilace komor), ale dlouhodobě časté či chronické fibrilace mohou zvyšovat riziko mrtvice nebo infarktu, protože v srdci, které si neumí stoprocentně poradit s krví, kterou během fibrilace “pohání” s nižší výkonností, mohou vznikat sraženiny.

Nejčastěji se fibrilaci daří odstranit tzv. ablací, kdy se do těla přes tříslo dostane šlahoun s elektrickým vodičem, a hledá se v srdci místo, kde by mohlo docházet ke “zkratu”. To je totiž podstata arytmie. Zjednodušeně řečeno, kardiologové se dělí na “instalatéry” a “elektrikáře”, ti první prošťuchují ucpaná potrubí, případně do nich dávají na zpevnění tzv. stenty (což chrání před infarktem), a ti druzí opravují v srdci zkratované elektrické obvody. Ty v ideálním stavu zajišťují pravidelný rytmus.

Mně dělali ablaci v roce 2005 v pražském IKEMu, bohužel neúspěšně, protože ne vždy se povede. Ale zároveň platí, že s fibrilací síní nemám nějaké výraznější potíže, objevuje se u mě několikrát do roka, a v posledních cca sedmi letech vždy sama po pár hodinách odezní. Kdyby neodezněla (párkrát se mi to v minulé dekádě stalo), pak musíte do nemocnice na tzv. verzi. Pokud je to elektroverze, tak vás na pár minut uspí, a pak menším elektrickým šokem (jsou to ty dvě žehličky, které známe z filmů) “nahodí” srdce do správného rytmu. Zní to dramatičtěji, než jaké to ve skutečnosti je, a pokud nemáte jiné komolikace, pustí vás ještě týž den domů.

Čímž se dostávám k tři roky staré studii, kterou jsem však objevil až tento týden, v souvislosti s článkem v londýnských Timesech: ukazuje se, že kardiologové poslední roky přehodnocují vztah ke kávě. V minulosti před ní varovaly, a i do běžné řeči se dostala spojení, která kávu a srdce nespojovala nijak přívětivě. Ale dnes se ukazuje, že vliv kávy může být dokonce pozitivní.

Kávu si často představujeme jako pouhý nosič kofeinu, jako by šlo o hrnek horké vody s jednou účinnou látkou. Tahle studie ukazuje, že je to spíš orchestr se stovkou hudebníků. Kofein je sice nejhlasitější sólista - a u ochrany srdečního rytmu zjevně hraje první housle - ale když ho z orchestru odeberete, zbytek tělesa hraje dál. Polyfenoly, antioxidanty a minerály v bezkofeinové kávě zvládly snížit riziko srdečních nemocí i úmrtí téměř stejně dobře. Praktický důsledek je osvobozující: evropská kardiologická doporučení už dnes mírnou konzumaci kávy řadí spíše mezi prospěšné návyky.

Koho zajímají detaily, přečtěte si shrnutí na Vědci zjistili, a tampřípadně najdete i odkaz na samotnou studii.

x

Británie má nového premiéra, chce svou stranu vrátit ke “staré dobré Labour Party”

Daniel Finkelstein píše v komentáři v londýnských Timesech zajímavý postřeh: návrat k socialistům “před-blairovského” střihu může být pro levicové voliče zajímavý, zvlášť dnes, kdy je Tony Blair považován za jednoho z “pachatelů” britského pozvolného úpadku posledních dvou dekád.

Ale jak píše Finkelstein:

(shrnutí)

Reformní levice Tonyho Blaira nepřijala konkurenci, volbu a soukromé poskytovatele proto, že by se tajně zamilovala do Margaret Thatcherové. Přijala je proto, že chtěla zachránit veřejné služby před veřejnými službami.

To je nepříjemná, ale důležitá pointa. Státní vlastnictví samo o sobě nezaručuje veřejný zájem. Monopolní nemocnice, dopravní podnik nebo škola mohou být stejně lhostejné k uživateli jako nejhorší soukromá firma — jen s tím rozdílem, že zákazník nemůže odejít a poskytovatel nemůže zkrachovat. Instituce, která se nemusí bát konkurence, časem začne považovat vlastní pohodlí za společenské dobro.

Blair pochopil, že levice má při neúspěchu veřejných služeb víc co ztratit než pravice. Konzervativec může říci, že stát selhal, protože selhává vždy. Sociální demokrat takový luxus nemá. Když chce vybírat vyšší daně, musí za ně nabídnout viditelně lepší život.

Burnhamův návrat k „Labour, jakou lidé znali“, proto zní spíš jako výhrůžka než slib.

Přečtěte si celý komentář, obsahuje i celkem hezké heslo pro moderní levici (jestli ovšem něco takového vůbec existuje - ba jestli vůbec existuje něco jako levice a pravice): stát má kormidlovat, ne veslovat.

x

Mick Jagger v Sunday Times o Stoppardovi i Havlovi

Tomův přítel, dramatik a pozdější prezident Československa Václav Havel, požádal v roce 1990 Stouny, jestli by nezahráli koncert v Praze na obrovskm bývalé sovětské plošině pro přehlídky. Jakožto spisovatel, který se stal prezidentem, pronesl před naším vystoupením nesmírně dlouhý projev. Každopádně tenhle koncert se dostal do závěrečné scény jedné z Tomových her nazvané Rokenrol - jakési alternativní verze jeho života odehrávající se mezi Cambridge a revolučním Československem, oklikou přes Plútarcha, Sapfó, Syda Barretta a mě. Po dvou dějstvích řečí o revoluci, teorii a filozofii sedí tři přátelé v baru a povídají si o sexu, pivu a muzice. A když se vydávají na koncert, Esme, romantická protagonistka, nadšeně křičí: „Je mi to jedno! Je mi to jedno! Je mi to jedno!” pořád dokola. Rokenrol - hra i hudba - je o vítězství svobody nad autoritářstvím a o tom, že svoboda v té hře nebyla vybojována myšlením, ale city. Umění a myšlenky jsou jen rozbuška - a Tom zažehl rozbušky malých revolucí v každém, kdo viděl jeho dílo. Rozbušky, které nám dovolují cítit, cítit se svobodnými, cítit naději, cítit se mnohem méně chytří než on, ale stejně omylní a stejně obyčejní.

Tom nám dal svobodu být lidmi a být na to hrdí.

Celý článek (za paywallem) v Sunday Times z psledního víkendu.

x