Zápisky z četby: BBC zrušila post "pražského zpravodaje" a Škrdlíková napsala výbornou literární reportáž. Plus taky fronty v NYC atd.

Co jsem četl a co mě bavilo minulý týden? Najdete v tomhle newsletteru. Zároveň vám chci poděkovat, že pravidelně čtete i posloucháte Jedno procento. Je vás už cca sedm tisíc. A taky vás chci poprosit, pokud je to možné a bude se vám chtít, abyste si Jedno procento předplatili. Od srpna a pak ještě výrazněji od září budu většinu textů zamykat, buď celé, nebo částečně. Na webu určitě zůstanou i články zadarmo, ale bude jich míň. Děkuju a prima léto!

Bob Cameron se po 22 letech loučí s pozicí externího “pražského zpravodaje”, BBC ji zrušila

Cameron to oznámil na svém substacku Based in Bohemia v textu, který je zároveň inventurou jeho novinářské kariéry. Česko a Praha v ní hrály zásadní roli, a její součástí byly například rozhovory s dalajlámou, setkání s většinou významných politiků včetně Václava Havla či pořady o Nicholasu Wintonovi či uprchlících z Ukrajiny.

Titul "pražský zpravodaj BBC” zní sice prestižně, skutečnost však byla trochu jiná, píše Cameron. Nebyl zaměstnance BBC a byl placený za konkrétní objednanou práci. Byl vžda “na místě” a připravený pracovat, ale za tuto “pohotovost” neměl ani žádný minimální příjem.

Jedinou odměnou byly status zahraniční zpravodaje, a samozřejmě v kombinaci s prestiží značky.

„Externista BBC je přesně to, co označení říká: externista. Někdy se to těžko vysvětluje, ale znamená to létat úplně bez padáku. Nemáte žádný stálý paušál. Když nepracujete, nedostanete zaplaceno.

A v poslední době žádná práce nebyla. Kromě pár produkčních džobů pro World Service byl můj příjem od BBC v roce 2026 nulový. Letos jsem BBC News nestál doslova nic.

Proč se nás tedy zbavovat? Jaké úspory tím vzniknou? A co když se stane něco velkého a oni už nám nebudou moci zavolat, abychom to pokryli?

Působí to jako rozhodnutí na efekt, které jde proti vlastním zájmům BBC.“

Cameron píše: přerušením spolupráce s BBC jeho práce nekončí. Vlastně naopak, a novým těžištěm bude právě newsletter na Substacku Based in Bohemia, kde text vyšel. Cameron se tak chystá i na víc osobní a subjektivní psaní, než umožňovala BBC. Půjde tedy o trochu jiný model žurnalistiky, kdy je důležitý bližší vztah mezi autorem a čtenáři.

Zahraničnímu publiku může Cameron nabídnout zasvěcený pohled na Česko i širší region, a nemusí se omezovat jen na referování o volbách, skandálech či kuriozitách s větším mezinárodním dopadem. Ale newsletter může být cenný i pro nás Čechy, jako je vždycky cenné, když o nás píše či přemýšlí někdo zvenčí. Je to zrcadlo, ve kterém se sami sobě můžeme i nemusíme líbit, a taky způsob, jak si připomenout věci či momenty, které považujeme za samozřejmé, a proto jsme je přestali vnímat.

Hodně štěstí!

x

Nenápadný půvab literárních reportáží. A2 jim věnovala letní přílohu s reportážemi o maloměstech, zejména ta o Novém Boru od Marie Škrdlíkové je skvělá

Koupil jsem si papírové vydání A2, protože se mi líbila obálka, a nelituju. Jasně, není to zrovna “boomerské čtení” a bojuje i usiluje asi o jiné čtenáře, než jsem já. Ale neudělal jsem chybu, ba naopak, tlusté letní dvojčíslo nabízí hned několik skvělých čtení.

PLUS upozorňuju na to, že čtení “na papíře” má svoje kouzlo a půvab, jak po desetiletém rozchodu s “papírem” zjišťuju, zejména v posledních měsících. Překvapivě, volba “web”, případně “mobil”, nebo “papír” není jen volbou mezi stejným obsahem v jiném médiu. Médium v tomhle případě definuje, jak text budeme číst: v jakém rytmu a tempu, kolik pozornosti mu věnujeme. Pocit i zážitek budou diametrálně jiné.

Čímž chci říct, většina toho, co jsem si přečetl (v tramvaji, doma na gauči), “funguje” podle mě výrazně lépe na papíře než digitálně, a vlastně si nejsem jistý, jestli bych ty samé texty třeba na mobilu ve zmíněné tramvaji a) začal číst, b) dočetl do konce a c) měl z nich tak dobrý pocit jako na papíře. Ale vyzkoušejte sami.

Co rozhodně doporučuju, je reportáž/povídka Marie Škrdlíkové. Pochopil jsem, že zadání redakce znělo něco jako “vyberte si nějaké maloměsto, ke kterému máte vztah, a napište o něm literární reportáž”, nebo něco takového, a Škrdlíková se se svým rodným Novým Borem vyrovnala parádně. Je to jeden z nejlepších textů, které jsem letos četl, doporučuju.

Muselo to být koncem února. Fína měla v prosinci čtyři roky. Pohádala se se mnou, jestli se správně říká nátělník, nebo košilka. Já říkám nátělník všemu, ona tvrdila, že nátělník je pro kluky. Chlubila se novými náušnicemi, uši jí nechala propíchnout její babička z Čech.

Lilo jako z konve, a tak jsme šly do dětské her­­­ny. Pokaždé ke mně přiběhla celá zadýchaná, pověděla mi, odkud zrovna slezla a že se mám dívat, protože zase někam vyleze nebo se sklouzne. Když nějaký rodič řekl: „Pozor, nechte nejdřív sklouznout holčičku“, přišla mi oznámit: „Když jsem neměla náušnice, pletli si mě všichni s klukem, a teď si mě zase pletou s holkou.“

A reklama funguje, ne že ne, už jsem si koupil Skrdlíkové prvotinu, sbírku povídek Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje, a po dvou povídkách můžu taky doporučit.

x

O důchodu zatím nepřemýšlím, říká asi nejslavnější žijící architekt Norman Foster (91) v rozhovoru s nedělníkem Sunday Times

Nový projekt Normana Fostera: stadión Manchester United

Foster řídí kancelář Foster + Partners, která měla loni tržby 652 miliónů liber. Slavný architekt významně ovlivnil podobu moderního Londýna: Stansted, Wembley, Gherkin, Millenium Bridge, úprava Trafalgar Suare a další projekty ukázaly, že dobrá architektura nejen “dobře vypadá”, ale mění k lepšímu to, jak lidé veřejný prostor “používají” a jak žijí. Viz právě zmíněné náměstí Trafalgar Square. To bylo ještě relativně nedávno v podstatě ošklivým kruhovým objezdem sen spoustou aut stojících v zácpě, dnes představuje velký a elegantní prostor pro lidi.

Foster, který se vypracoval od nuly ke šlechtickému titulu a velkému osobnímu majetku, i v jednadevadesáti jezdí do hor v léta na kole a v zimě na lyže. Článek ho líčí jako muže, který chce mít vše pod kontrolou: například i na rozhovor si připravil 94 slajdů s fotografiemi a vizualizacemi svých projektů. Zároveň čelí kritice, že mu nevadí mít za zákazníky totalitní režimy, viz stadión v Kataru. Loni pocházela víc než polovina příjmů jeho firmy z Blízkého východu (z Británie necelých 10 procent).

Foster v článku vyčítá Británii to,, co paradoxně často i my Česku: malou odvahu politiků a úředníků, roztříštěné řízení a neschopnost plánovat budoucnost vzdálenější než pár let.

„Musíme více přemýšlet dlouhodobě, protože právě to vede k novým a kvalitnějším veřejným prostorům ve městech. Jde o myšlení ve velkém. A myslet ve velkém nemusí nutně znamenat stavět něco fyzicky velkého. Znamená to myslet velkoryse z hlediska společnosti, veřejných prostorů a ulic. Znamená to přijmout, že město je neustále v pohybu a že tento pohyb můžeme ovlivnit ve prospěch jeho obyvatel. K tomu všemu je ale zapotřebí určitá míra odvahy. Propojení je totiž všechno: odstraňuje bariéry uvnitř města i celé země a umožňuje šířit prosperitu.“

Infografika ze Sunday Times je boží: Foster vstává ráno v šest a spát chodí kolem půlnoci, poslední dovolenou strávil na kolech (!) v Toskánsku. Auto: Porsche 996, oblíbený nápoj: kafe, oblíbený gadget: tužka.

x

Generace X (ano, MOJE generace!!) zachraňuje bary a hospody. (Minimálně v Americe, píše WSJ)

Lidé narození mezi lety 1965 a 1980 jsou podle textu Will Groffa (vyšel 1. srpna v tištěném vydání Wall Street Journal) nejspolehlivější klientelou amerických barů. Zatímco miléniálové a Gen Z holdují nápojům s podivnými jmény jako kombucha či matcha (případně objevují nealkoholická piva, která se vyrábějí v bezprecedentním množství značek i kvantitě), my z generace X stále poctivě chlastáme alkohol.

Což ale přináší specifika: například se tomuto faktu přízpůsoje “rytmus” nočního života. Padesátníci už mají zkrátka méně energie, takže se večírky pořádají už ne od desíti večer, ale spíše od šesti nebo maximálně od sedmi, a v deset až jedenáct už naopak končí. Abychom my senioři ještě stihli metro a měli svých osm hodin spánku. Kdybychom je neměli, fitnáramky a chytré hodinky by se na nás zbytečně zlobily.

Generace X vyrůstala v devadesátých letech, kdy se umírněné pití prezentovalo často jako dokonce zdraví prospěšné. Když v roce 1991 odvysílal reportáž na toto téma (“francouzský paradox”) slavný pořad 60 Minut, vzrostl prodej některých červených vín až o 45 procent. Dnes se zdůrazňuje nulová tolerance: jakékoli množství alkoholu je považováno za zdraví škodlivé.

Příklad z článku: Detroitský hudební klub Magic Bag utrží při akcích oblíbených u generace X za alkohol přibližně o 25 procent více než při programech přitahujících generaci Z.

A ještě zajímavost: generace X je pro barmany lepší klientelou i v případě, že jde o abstinenty. Starší hosté si podle provozovatelů podniků častěji koupí aspoň limonádu nebo “mocktail”, prostě proto, aby bar a obsluha nebyli “škodní”. Gen X je možná poslední generace, která respektuje nepsané pravidlo, že za pobyt ve veřejném prostoru se za určitých okolností platí. V baru objednávkou.

x

Newyorčané “objevili” kouzlo stání ve frontě

Rychlý, uspěchaný a věčně netrpělivý, vždy s převisem nabídky nad poptávkou. To byla vždycky atmosféra New Yorku. Fronta je v NYC něčím tak výjimečným, že o té jedné z mála, která tam v minulosti byla (fronta na pouliční pizzu ve slavné brooklynské pizzerii), tak se o ní psaly články v novinách a točily televizní i rozhlasové pořady. Ale to se dnes mění, píše v The Times Will Pavia.

Autor tvrdí, že New York, město proslulé netrpělivostí, individualismem a schopností "obejít systém", se změnil. Dříve bylo umění nestát ve frontě téměř součástí místní identity. Dnes lidé dobrovolně čekají hodiny na zmrzlinu, tacos nebo čokoládu – a zdá se, že je to dokonce baví.

Fronta se stala “třetím místem”, tedy prostor, který sociologové vymezili jako místo, kde se lidé setkávajía kde tráví čas. “Třetí” proto, že prvním je domov a druhým práce. Typickým “třetím místem” jsou třeba kavárny nebo dopravní prostředky. Ale tam se dnes lidé věnují svým mobilům a počítačům, případně mají na uších sluchátka s podcasty.

Pavia píše:

Zastánci front tvrdí, že právě to je jejich hlavní smysl. Fronta je „třetím místem“ – není ani domovem, ani prací. Můžete si tam povídat, aniž byste se museli opít, nebo jen poslouchat rozhovory ostatních. Dříve podobných míst existovalo víc: v supermarketech, než se začalo nakupovat online, nebo v autobusech, než všichni začali zírat do telefonů. Dnes zbývá jen málo prostorů, kde se lidé mohou přirozeně potkávat se svými spoluobčany.

x