Zákazník má vždycky pravdu #8

(22/7 - drobná historka z víkendového podvečera, ve které se na příkladě pokusím doložit, že radost je věcí vnitřního rozhodnutí)

“Tady by se mi to líbilo!”, řekla žena a ukázala na restauraci, která byla na rohu dvou ulic kousek od Riegrových sadů.

Šli jsme na večeři a hledali místo, kde bychom se mohli v klidu navečeřet, nejlíp venku. Byl teplý letní večer.

Na chodníku před podnikem bylo několik stolů, některé bez hostů, avšak s cedulkami rezervací. Zeptali jsme se muže ve dveřích, jestli nemá stolek pro dva volný.

“Já vás klidně usadím. Ale nedoporučoval bych vám to,” řekl.

“Prosím?”, zeptal jsem se.

Mrkl na nás. “Víte, já vás znám. A byl bych nerad, abyste byli nespokojení.”

Když vám obsluha rozmlouvá návštěvu vlastního podniku, je to poměrně nezvyklá situace.

Nevím, odkud nás znal, ale žena tvrdí, že jí byl povědomý, takže možná pracoval v nějakém podniku, kam chodíme.

Asi jsme vypadali stále nechápavě, protože muž pokračoval: “Máme na place půlku perzonálu a v kuchyni to taky dneska moc neklape. Čekali byste fakt dlouho. Je mi to líto!”

Samozřejmě, že jsme měli poděkovat za upřímnost, a otočit se a odejít. Kolem by…