Traduje se spousta historek o tom, jak Picasso platil v restauracích tak, že majiteli něco načmáral na ubrousek. Těžko říct, které z těchto anekdot jsou pravdivé. Ale já mám nejradši tu, kdy za Picassem přišel majitel s prosbou, jestli by mu kresbu ještě nepodepsal. “Promiňte,” řekl Picasso, “ale já platil za večeři. Ne za celý váš podnik.”

A možná měl pravdu. I neproplacené šeky, podepsané Picassem, se dodnes draží za astronomické sumy. A měly mnohem vyšší hodnotu než cena večeře, když je malíř podepisoval. Vede to samozřejmě k údivu a závisti, jak málo času a práce stačilo Picassovi, aby vydělal takových peněz. Ale dokážeme to pochopit. Picasso je jen jeden. Stal se ikonicky slavným už během života, a jak se někdy moderně říká, na podepsaných a počmáraných ubrouscích prodával celý svůj příběh.

Většinou chápeme staré dobré pravidlo, že věci mají takovou cenu, jakou jsou za ně lidé ochotni zaplatit. Ale intuitivně se za cenovkami snažíme vždy najít nějakou logiku. Jakou cenu měl materi…