Z předpeklí je na peklo nejlíp vidět

Kdo má sociální sítě, nemůže nevědět. Ministr kultury Oto Klempíř, bývalý donašeč StB a muž podílející se demontáži veřejnoprávních médií, publikoval své selfie s podcasterem Čestmírem Strakatým. Setkali se na karlovarském festivalu. Oba se smějí a fotka navozuje atmosféru dobré nálady.

Sociální sítě vybuchly. Strakatý schytal vlnu pohoršení a urážek, lidé psali o legitimizaci zla a citovali Kennedyho: nejtemnější místa v pekle jsou prý vyhrazena těm, kdo v časech morální krize zachovávají nestrannost.

Dvě věci je třeba dodat.

Zaprvé, fotka i celá situace měla určitý kontext. Strakatý si nepovídal s ministrem někde na party proto, že je mu s ním dobře, ale protože si domlouvali rozhovor. Klempířova interpretace “fajn pokecu s oblíbeným moderátorem” se nekonala. Spíš pracovní rozhovor v nepracovním aranžmá.

Za druhé: Kennedyho citát se odvolává na Dante Alighieriho, ovšem nepřesně. Alighhieri v Božské komedii skutečně opovrhuje lidmi, kteří se odmítají postavit proti zlu. Jim však není vyhrazeno místo v pekle, nýbrž předpeklí. Jsou před před branami pekla, ale ani nejsou v nebi. Nechtějí je tam ani tam. Což je možná ještě krutější: Dante jim nepřisoudil nejhorší trest, ale nejhorší status. Jsou nikým.

Kennedyho interpretace má problém v tom, že dobro a zlo jsou málokdy jasně odděleny. Zlo z pohledu jednoho člověka může být dobrem z pohledu druhého. To není relativizace, nýbrž v podstatě praktický problém. Potřebujeme nestrannost, abychom mohli mezi dobrem a zlem rozlišovat..

Proto Kennedy mluví zároveň o čase “morální krize”, což je ten moment, kdy je dobro a zlo jasně rozlišitelné. V tu chvíli se lidé dovolávající nestrannosti stávají nepřáteli. Nepotřebujeme je, protože zlo jsme už idetifikovali a pojmenovali. Teď ho potřebujeme porazit.

Morální krize je výjimečný stav ducha. Bere nám svobodu říkat to, co si myslíme, pokud by naše myšlenky mohly ohrozit vítězství deklarovaného dobra. Lze si takovou situaci představit, a v české historii jich máme poměrně dost. Namátkou třeba za okupace nebo normalizace.

Morální krize je obvykle symptomem špatných časů. My za sebou máme přes pětatřicet let dobrých časů, a nedá se vyloučit, že se “čas dobrých časů” naplnil. Ne ani tak krizí domácí, ale geopolitickou. Možná ztrácíme luxus být nestranní. I když já si myslím, že ne.

Ještě ne. A že vyhlašovat morální krizi je stále spíš trikem, jak posílit své argumenty a porazit bez boje protiargumenty těch, kteří s námi nesouhlasí. Jak tyto lidi pokud možno úplně vyřadit z diskuse. Ale chceme to? Chceme definitivně rozdělit společnost na ty, s kterými nám morální krize dovolí se stýkat, mluvit, fotografovat se nebo se nedejbože dokonce cítit dobře?

Dante měl pravdu: kdo nepatří k žádné straně, ten je “nikdo”. Nemá tribunu, která by za něj skandovala, ani tým, který ho brání, když dostane ránu. Proto nás to často táhne k “našim”. Předpeklí je osamělé místo, které má však jednu velkou výhodu: je z něj dobře vidět na peklo.