Wikipedie slaví 25 let. Není "dodavatelem pravdy" ... ale na webu je v této kategorii stále tím nejlepším, co máme

Anekdota pamětníka: když jsem někdy kolem roku 1995 psal do Reflexu o technologiích, potřeboval jsem do nějakého článku zmínit aktuální cenu akcií jedné z amerických firem. Terminál ČTK ani Reuters jsme tehdy v redakci neměli, a tak jedinou možností bylo zavolat kolegovi z redakce jednoho deníku. Jenže on mi zrovna telefon nebral. Takže nezbylo nic jiného než sednout na autobus (Reflex tehdy sídlil na Žižkově) a sjet dolů do centra. Tam jsem si v jednom z novinových stánků vzal vystavené Financial Times, nalistoval stránky s cenami akcií … a zase se vrátil do redakce.

A takhle se, milé děti, pracovalo s informacemi předtím, než jsme všichni měli Internet. Nejdřív na stole v práci, pak doma a nakonec i každý v kapse.

Ale web sám o sobě by nestačil. Revoluci ve sdílení a vyhledávání relevantních informací přinesl projekt, který byl založen na a) geniálním nápadu a b) na idealismu, ale ve skutečnosti neměl nikdy fungovat. Podobně jako třeba socialismus. Ale ukázalo se, že z nějakého důvodu funguje, a dodnes patří k tomu nejúspěšnějšímu a nejdůležitějšímu na webu.

Ten projekt se jmenuje Wikipedie.

Budoucí historici nebudou mít lepší zdroj informací o první čtvrtině jednadvacátého století, než je právě Wikipedie. To je fakt. Otázka zní, co s Wikipedií udělá doba nastupující geopolitické nestability, názorové polarizace a umělé inteligence. Přežije? Nebo podlehne šílenství doby vymknuté z kloubů, a ztratí svou výjimečnost?

Wikipedie je pětadvacet let něčím jako “dodavatelem pravdy”. Ano, jsou témata, kde i Wikipedie selhává (a všichni víme, která to jsou, od izraelsko-palestinského konfliktu, až po Trumpa nebo Putina), ale pro většinu uživatelů webu stále platí, že na Wikipedii najdou plus mínus záznam objektivní reality.

Že tam najdou informace. Jenže … největším nepřítelem pravdy dnes není nedostatek informací, ale naše vlastní ego, říká v rozhovoru s londýnským deníkem The Times spoluzakladatel Wikipedie, legendární Jimmy Wales.

A taky trochu Elon Musk.

Mezi oběma muži to jiskří, konec konců to potvrzuje tezi o tom, že překážkou konsensu jsou právě velká ega. Oba je mají. Před pár lety Musk Wikipedii blahopřál k výročí. Dnes ji nazývá „Wokipedií” a zakládá vlastní Grokipedii.

Wales trvá na tom, že Musk není tak děsný narcis a pitomec, jak to vypadá ve veřejném prostoru. Umí být dokonce i milý a laskavý. Což je vlastně symptom naší doby: veřejně se nenávidíme, v soukromí jsme slušní. Možná by to bylo lepší naopak.

Walesova sarkastická rada Muskovi, „Hele Elone, ten nápad s elektromobilem byl dobrý, vrať se k tomu”, je asi ta nejlaskavější urážka, kterou jsme letos v médiích od jeho odpůrců mohli číst.

Wales zároveň kritizuje i samotnou Wikipedii. Říká: jsme mnohem méně úspěšní, než bychom chtěli a než se zdá. Selháváme v tom, co je nejdůležitější, a to je neutralita. A právě na tom záleží, zda Wikipedii čeká nějaká budoucnost … anebo zda ji naše doba semele.

Uvádí i konkrétní příklady, kdy komplikované a emoce vzbuzující konflikty jsou někdy líčeny černobíle, jako genocida (třeba v případě izraelsko-palestinského konfliktu), a jindy je toto hodnocení relativizováno jako názor jedné strany (Ujgurové v Číně).

Tady se dostáváme k jádru problému. Wikipedie se snaží být neutrální v době, kdy slovo „neutralita” samo o sobě není neutrální. Když napíšete „někteří tvrdí, že”, obviní vás jedna strana z relativizace. Když napíšete „je prokázáno, že”, obviní vás druhá strana ze zaujatosti.

Wikipedie je zrcadlo. A my se zlobíme, že odráží naši rozhádanou tvář.

Wales předpovídá, že za dva roky bude sporný článek vypadat jinak. „Ten proces se někdy vleče až příliš pomalu,” povzdechne si. Ale možná je právě ta pomalost záchranou. V době, kdy se názory mění rychlostí tweetů, je platforma, která potřebuje dva roky na opravu článku, paradoxně stabilizujícím prvkem.

Nejpikantnější část příběhu se týká umělé inteligence. Chatboti jsou trénováni na obsahu Wikipedie a teď jí berou návštěvnost. Je to, jako byste všechno úsilí běvovali vzdělání a vypiplání člověka, který vám pak sebere práci.

Wales to ale bere s optimismem hraničícím s nadhledem budhisty: obsah Wikipedie je „dar světu” a je klíčový pro trénování AI. Říká: zaplať pánbůh, že AI není trénovaná jen na datech z Twitteru nebo dalších sociálních sítí. To by byla velmi naštvaná a tedy neobjektivní AI.

Wales dokonce připouští, že AI boti by se jednou mohli stát přispěvateli Wikipedie. Pod jednou podmínkou: „Pokud se budou slušně chovat.” A doufá, že za 500 let budou lidé na Wikipedii vzpomínat jako na „klidnou oázu, která se v éře dezinformací opravdu snažila dělat věci správně”.

Je to krásná vize. Ale kdo rozhodne, co bylo „správně”? Ti, kdo přežijí? Ti, kdo budou psát historii? A neplatí známý axiom, že historii píšou vítězové?

Wikipedie možná není dokonalá. Její zakladatel to připouští. V době, kdy technologičtí mesiášové tweetují o záchraně civilizace, zatímco demolují jakýkoli společný prostor pro rozumnou a klidnou debatu, je Wikipedie stále tím nejlepším, co máme.

Není to klidná oáza. A ano, dnes už nenaplňuje tu původní, idealistickou vizi neutrálního a pokud možno i objektivního zdroje informací. Ale aspoň naplňuje vizi, kterou původně měli zakladatelé Twitteru, a zpočátku i Elon Musk: že to bude platforma připomínající náměstí. Nebo hospodu.

Na Wikipedii se už taky všichni hádají, překřikují a někdy i urážejí. Ale zatím stále aspoň všichni sedí u stejného stolu.