Představte si tuhle situaci: kupujete si auto a prodavač vám řekne, že s ním můžete jezdit až dvousetkilometrovou rychlostí. Tvrdí se to i v propagačních materiálech. Vy si auto koupíte, ale zjistíte, že jezdí maximálně 100 kilometrů za hodinu. Jdete auto reklamovat a prodejce vám udiveně říká: to jste špatně pochopil, to auto může jezdit tak rychle, ale muselo by mít silnější motor. Ten ta vaše verze nemá. A celé je to spor o výklad slova „může”. Ano, člověk může létat jako ptáci, může být nesmrtelný atd. Ale musíme nejdřív přijít na to, jak to udělat.
Tohle je v principu asi nejdůležitější scéna ze skoro tříhodinového filmu, který se jmenuje You Can See Everything a je dokumentární senzací tohoto podzimu. Částečně zaslouženě (takový dokument jsme asi ještě neviděli, je formálně i obsahově naprosto originální) i nezaslouženě, protože pokud čekáte něco zásadního a opravdu důležitého, tak se to nedozvíte.
Ale tvůrci mají vysvětlení přece v názvu filmu: vy v něm „můžete vidět všechno”. Odcházíte s pocitem, že jste všechno neviděli? Možná jste jen nepochopili slovo „můžete”. Ano, mohli byste vidět všechno, kdyby to tam tvůrci dali. Co na tom není jasné? (A je škoda, že se tenhle detail “ztratil v překladu”, a do českých kin je uveden pod názvem Uvidíš všechno.)
Film natočili ho Nathan Fielder a Lance Oppenheim pro studio A24, trvá 174 minut a v Česku ho zatím vidět nemůžete, a to ani v tom správném smyslu slova. Promítá se jen v Americe, do českých kin jde 5. listopadu pod názvem Uvidíš všechno v distribuci společnosti Aerofilms. Ta ho společně s HBO nabídla novinářům a vybranému publiku v předpremiéře už v pondělí 26. října, a to v bizarních prostorech sálu bývalého Federálního shromáždění, dnes budovy patřící Národnímu muzeu. I to organizátoři prezentovali jako úspěch: předpremiéry se povedlo v Evropě zatím udělat jen v Česku, Polsku a Turecku.
Hrdinkou je Elizabeth Holmesová, zakladatelka firmy Theranos, která kdysi přišla s nápadem, že z jediné kapky krve z prstu udělá stovky laboratorních testů. Zbytek tohoto příběhu všichni známe, a hodně se to řešilo před několika lety, kdy na toto téma vycházely knížky a byly natočeny i filmy a seriály.
Pro připomenutí: investoři firmu Theranos ocenili na devět miliard dolarů. Holmesová měla mediální obraz sice „divné“ a nesympatické byznysmenky, které ovšem média přiznávala charisma a mimořádné schopnosti. Něco jako „Steve Jobs v sukních“, což byl ostatně i její vlastní plán, a podobně jako on se i snažila mluvit a oblékala, viz černé roláky.
Vize zdaleka nezůstala jen na papíře, a Holmesová svůj nápad dotlačila do prvních verzí skutečného produktu, nabízeného zákazníkům. Mělo to jedinou vadu, o které se od začátku trochu vědělo, ale nemluvilo se ní, určitě ne dostatečně: ta technologie v praxi nefungovala. Prodávala něco, co je reálné “podmíněně”, ale ne “teď a tady”.
Pohádka skončila v roce 2015 díky sérii článků, které napsal reportér Wall Street Journalu John Carreyrou, a symbolickou tečku udělala v lednu 2022 porota, když uznala Holmesovou vinnou z podvodu na investorech (včetně těch velmi slavných jmen). Soud jí pak v listopadu téhož roku vyměřil jedenáct let a tři měsíce, v květnu 2023 do vězení nastoupila.
Stalo se i něco, co jsme tehdy nevěděli. A co jsme se dozvěděli vlastně relativně nedávno, před pár týdny. Čtyřiatřicet dní před nástupem do vězení pustila Holmesová se svým partnerem Billym Evansem do pronajatého domku u moře v Kalifornii filmový štáb. Sama si o to řekla: oslovila A24, protože chtěla, aby svět konečně viděl „skutečnou Elizabeth“.
Filmař Nathan Fielder, kterého možná znáte ze seriálů Nathan for You nebo The Rehearsal (kde vystupuje s kamennou tváří jako architekt absurdních situací, což mu před kamerou kupodivu prochází), se nastěhoval do domku pro hosty. Tři kamery běžely až sedmnáct hodin denně. Projekt vznikl údajně naprostou náhodou. Fielder s Oppenheimem seděli v losangeleském kouzelnickém klubu Magic Castle, kouzelník požádal publikum o jméno nějaké celebrity a někdo v publiku vykřikl: „Elizabeth Holmes!“ Což prý vzali jako znamení.
Ale bylo to jen první v dlouhé řadě kouzel, která nakonec z filmu udělala senzaci.
Podle článků a rozhovorů v médiích měli vskutku luxusní podmínky, garantované ve smlouvě s A24: kdykoli práci na projektu přerušit a bez ohledu na utracené peníze i jakékoli sankce od něj odstoupit. Jako by počítali s tím, že Fielder natáčení ukončit prostě nebude moci. Ne proto, že by mu to nedovolovala smlouva. Ale protože nebude chtít.
Protože se stane další „obětí“ Elizabeth Holmesové, zjednodušeně a zároveň trochu nepřesně řečeno.
Protože Holmesová například do kamery řekne, že si nevzpomíná, že by někdy v životě lhala. Ne v důležitých věcech, ne v dokumentech a smlouvách. Řekne, že nelhala NIKDY. Fielder později v rozhovoru pro W Magazine řekne, že právě tahle věta ho přesvědčila, že tohle natáčení nabízí mnohem víc, než tvůrci čekali. Než si vůbec MOHLI představit.
Protože vzápětí Holmesová rozloží na kuchyňském stole přístroj a vysvětluje, že uměl všechno, co firma tvrdila. Jen ho „chemie ještě nedohnala“. Fielder se snaží pochopit, co to znamená, a oba se zacyklí v již popsaném slově MOCI.
Fielder sáhne po slavné scénce Abbotta a Costella „Who’s on First?“, v níž se dva muži nemůžou domluvit, protože hráč na první metě se jmenuje Who. Tedy Kdo. Je to legendární skeč, který existuje i v mnoha dalších verzích a parodiích, třeba i s Georgem W. Bushem a čínským prezidentem Hu.
Ale ve Fielderově dokumentu přijde něco opravdu podivného a zvláštního. Ano, Holmesová se směje, ale neví proč. Když jí to režisér vysvětlí, přikývne. Což její partner hned rámuje do vysvětlení, že Holmesová přece „myslí jinak“. A vlastně má pravdu, ukazuje, že hlavní hrdinka je ve zvláštním paralelním světě, který vytvořily společně její ego, ambice a psychika.
Tahle scéna má ještě zajímavou další pointu, kterou ovšem v kině neuvidíte. Tři dny po premiéře totiž vyšel na serveru STAT text Tylera Shultze, bývalého zaměstnance Theranosu a „shodou okolností“ vnuka někdejšího ministra zahraničí George Shultze, který seděl v její správní radě. Uvozovky kolem shody okolností jsou proto, že tohle byla taky metoda Holmesové: zajistit si kredibilitu slavnými jmény.
Ale o to teď nejde. Shultz tvrdí, že přístroj ukázaný v dokumentu vůbec není tím, který Theranos nasadil do provozu, na kterém testoval krev pacientů a který pak schovával před kontrolory. Přístroj v dokumentu je prototyp, který vznikl později a nikdy prý nasazen nebyl. Jinými slovy, pokud má Shultz pravdu: Holmesová i při natáčení Fieldera oklamala.
A režiséra nenapadlo se zeptat, na co se vlastně s diváky dívá. Stejně jako to před lety nenapadlo investory, když Holmesové dávali stamiliony dolarů. Shultz píše: Fielder je buď velmi špatný dokumentarista, nebo velmi dobrý umělec. A navrhl filmu přesnější název: Můžete vidět všechno, na co jsme se rozhodli namířit kameru.
Čímž jsme obloukem u toho, co jsem napsal v úvodu. A zároveň platí, že přesně to samé se dá napsat o každém dokumentu. Objektivní pravda neexistuje. A síla tohoto filmu je v tom, že to nejen přiznává, ale že to zejména v druhé polovině ukazuje jako součást příběhu. Jako dějovou linku, možná důležitější a překvapivější než původní story.
Dozvídáme se, že Evans (partner Holmesové) na schůzce s A24 požádal o podíl ze zisku výměnou za další přístup. Později se ho vzdal (stojí to v titulcích), ale ve filmu to zůstalo. Víc nebudu prozrazovat, protože postupné odhalování pravdy je součástí toho, proč dokument můžete sledovat skoro tři hodiny, a nemusí vám to přijít dlouhé.
Takže jen stručně: ano, můžete vidět všechno. Ale až na konci, a v pořadí, které určil střihač.
Film má na Metacriticu 97 bodů ze sta, za dva víkendy vydělal 45 milionů dolarů a distribuce hlásí vyprodaná kina. Plus akce, které ani nejsou součástí propagace, ale pořádají je fanoušci. Film se totiž díky sociálním médiím stal ikonický ještě dřív, než se dostal do kin.
Do příběhu o lhaní a podvodech se zamiloval doporučovací algoritmus a pro mnoho diváků jsou v něm scény, které dobře znají. V kině je nevidí poprvé, ale klidně i po dvacáté nebo třicáté. Což je zvláštním způsobem opět „divné“ a pro běžné diváky rušivé: část publika reaguje na některé scény zcela nevhodně, pro ostatní nepochopitelným způsobem. Protože je zná z Instagramu a TikToku a směje se jim, i když ve skutečnosti vtipné nejsou.
Film má mezi dokumenty druhý nejsilnější start v historii amerických kin po snímku Fahrenheit 9/11. John Carreyrou, muž, který Theranos zničil, ho nazval velkým uměleckým dílem, a zaslouží si podle něj Oscara. Ale dodal důležitou věc: varování, aby diváci to, co vidí, nepovažovali za fakta.
Což je to podstatné, a myslím si, že pro mnoho lidí to bude složité. Film je skvělý v tom, co říká o lidské psychice a o „kouzlech“, která umí udělat s naším vnímáním reality. A že proti nim není imunní ani režisér, který se k celému projektu dostal jen náhodou (další „kouzlo“) a přijel rozhodnutý neuvěřit. Ale pak uvěřil.
Film je špatný v tom, co „může“, ale nedělá: vysvětlit, co přesně se stalo a jaký dopad to mělo na konkrétní lidi. Třeba na pacienty, kteří byli zároveň zákazníky jejího zázračného analyzátoru krve, nabízeného v lékárnách řetězce Walgreens. Někteří z nich dostali chybné výsledky, o kterých pak vypovídali u soudu. Ti se do dokumentu nevešli, spousty minut záběrů na dvě malé děti a jejich uplakanou maminku ano.
Nejsem filmový recenzent, takže nebudu dávat hvězdičky ani procenta. Možná bych přivítal, kdyby byl kratší, ale zároveň chápu, že dlouhé, místy nekonečné záběry do tváře hlavních hrdinů mají svůj důvod. Že umožňují, aby se divákům v hlavách rozeběhla vlastní verze tohoto filmu. Což je myslím další „divná“ zajímavost: vsadil bych se, že tenhle film působí na každého člověka trochu jinak.
Což jsme hned experimentálně potvrdili s mou ženou, když jsme se o vyznění a hlavních myšlenkách lehce nepohodli v tramvaji cestou z kina.
Pro mě nepřinesl Fielderův a Oppenheimův film nic zásadně překvapivého a cenného. Líbí se mi, jak Fielder udělal ze svého selhání druhou důležitou linku filmu, ale když se díváte tři hodiny na krasobruslení podvodů a lží, tak vás samozřejmě napadne, že i od Fieldera je to manipulativní a že ze sebe vědomě a cíleně udělal hvězdu.
Je to chyba? Souvisí to s původní kauzou? Co vlastně podstatného říká tenhle pár týdnů po americké premiéře už uctívaný film o světě? Nevím.
Jednu věc naprosto jasně: že jako lidé máme problém rozeznat způsob podmiňovací a oznamovací, a že na tomhle tak trochu kouzelnickém triku lze vydělat miliardy. Taková hloupost, a takovou to dalo práci. A vy se na to můžete (mrk, mrk) dívat tři hodiny.