Všechno, co potřebujete vědět o lidech, se dozvíte v sedm ráno na Vinohradech na přechodu pro chodce

Zápisky radostného pesimisty.

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. A tak se snažím pochopit i odlišnosti, které mezi námi lidmi jsou. Jednu věc jsem zjistil: všechno, co potřebujete vědět o lidech, se dozvíte na přechodu pro chodce na Vinohradech.

Konkrétně na přechodu v Korunní na křižovatce s Kladskou. Tam někoho napadlo udělat semafor. Není přesně jasné, proč semafor není o ulici vedle směrem k náměstí Míru nebo o ulici vedle opačným směrem, ale to je jedno. Prostě je tam semafor, kde většinu času svítí na přechodu přes Korunní červená.

Celkem logicky, protože Kladská je jednosměrka, a jezdí jí pouze auta, jejichž řidiči zabloudili. Protože jinak tam jejich přítomnost nedává smysl.

Chci říct, že ty semafory jsou prakticky výhradně pro chodce. A to je důležité. Protože když tam přijdete a svítí červená, máte dvě možnosti. Buď se zastavíte, zmáčknete tlačítko a čekáte, až se rozsvítí zelená. Což může trvat minutu i dvě. Nevím, kdo tyhle systémy programuje, ale stoprocentně je to někdo, kdo nemá rád lidi.

Druhá možnost je, že se rozhlédnete, a nejspíš zjistíte, že vlevo ani vpravo nejede žádné auto ani tramvaj. V sedm ráno je to vysoce pravděpodobné. A protože nic nejede, tak prostě přejdete na druhou stranu.

Ano, na červenou. Což se nesmí.

A to je ten moment, kdy si uvědomíte, že jsou dva druhy lidí. Ti, kteří přecházejí silnici, když se to smí, i když zároveň vědí, že když se to nesmí, tak stejně nedává žádný smysl čekat, až se to bude smět. A pak je druh lidí, kteří přecházejí v momentě, kdy je to bezpečné, protože nic nejede. Jiní lidé, jiný princip.

Vypadá to jako drobnost. Ale dělí to lidi na dva fundamentálně odlišné druhy. Jeden dělá věci v momentě, kdy udělat jdou. A druhý dělá věci, kdy je udělat můžete. Kdy se to smí.

O tom to je. A máme to hluboce v sobě.

Občas se přesně na tohle ptám lidí v podcastech. Popíšu jim situaci, tedy tak, že přijdou na křižovatku, svítí červená, ale široko daleko není auto. Co jako chodci udělají? Jedni odpoví: přejdu, samozřejmě. Druzí řeknou: počkám na zelenou, pochopitelně, co je to za hloupou otázku?

Absolutně netuším, co to znamená pro jiné situace. Vím jen to, že já vždycky přejdu na druhou stranu. Jednou mě okolnosti vystavily velkému testu, když na křižovatce stáli shodou okolností dva městští policisté. Byl jsem zrovna běhat. Na okamžik jsem zaváhal, jestli nemám zmáčknout tlačítko a počkat na zelenou, ale pak jsem si řekl „žiju jenom jednou”, a prostě běžel na červenou.

Byli tak překvapení, že mi nic neřekli. Anebo to byli lidé mého druhu.

Já to neříkám proto, že bych si myslel, že jsem lepší než ti, kteří čekají na zelenou. Vůbec ne. Jsme prostě každý jiný, jsme „my” a „oni”. „My” jsme netrpěliví a věříme svému úsudku. „Oni” jsou solidní a věří na svět, ve kterém se dodržují pravidla.

A vlastně přemýšlím, co to znamená a co to říká o člověku v jiných situacích. Jel bych radši na dovolenou s někým, kdo jde na červenou, anebo s tím, který čeká na zelenou? A s kým z těch dvou bych radši založil firmu? A co pilot letadla, kterým letím na služební cestu? Který z těch dvou druhů by měl být pilot letadla?

Nedokážu říct.

Pozor, tím test nekončí. Na Vinohradech je většina přechodů bez semaforu. A na takovém přechodu má, jak známo, přednost chodec.

A zase, jsou dva druhy lidí. Jedni zpomalí, někdy se i zastaví, rozhlédnou se, a když nic nejde, tak přejdou. Druzí se nerozhlížejí, a prostě jdou. A i kdyby se rozhlédli a viděli, že se blíží auto, tak stejně půjdou. Protože přece mají přednost.

Já se vždycky rozhlédnu. A když se blíží auto, někdy i velkou rychlostí, tak mě ani nenapadne svou přednost uplatňovat. Vlastně ani nechci. Já přece skoro stojím a to auto je rozjeté, a když půjdu, řidič bude muset prudce brzdit. Bude muset zastavit tunu a půl oceli, abych já přešel o vteřinu dřív, než kdybych ho prostě nechal jet. To nedává smysl, nemyslíte?

Ano, samozřejmě, že toho řidiče trochu nenávidím. Ale počkám a teprve pak jdu.

Neříkám, že jsem lepší než ti, kteří svou přednost na přechodu vyžadují. Vůbec ne. Jsme prostě každý jiný, jsme „my” a „oni”. „My” jsme nedůvěřiví a málo odvážní a nevěříme tomu, že každý moment v lidském životě je principiální. „Oni” jsou ti, kteří věří, že na svých právech musí trvat a že svět má pravidla, která je třeba dodržovat.

A teď “fun fakt”, který není až tak moc “fun”. Znám člověka, mimořádně kreativního a zároveň citlivého. Je úspěšným ředitelem významné české kulturní instituce. A toho na přechodu porazilo auto.

Ne proto, že by to auto neviděl přijíždět. Ale proto, že věřil tomu, že má přednost a že je v právu. Možná i proto – a teď trochu spekuluju – že chtěl tomu řidiči dát lekci o tom, že svět má pravidla, která je třeba dodržovat.

Možná ta lekce proběhla. To bohužel nevím. Ale on měl komplikovanou zlomeninu s dlouhým léčením i rekonvalescencí.

Fun fakt: lidé, kteří tiše a smířeně čekají na osamělé křižovatce v sedm ráno na zelenou, a ti, kteří na přechodu přes rušnou ulici vždycky bez rozhlédnutí přecházejí, protože přece mají přednost, jsou v drtivé většině případů titíž lidé.

Existuju dva druhy lidí, a ani jeden není lepší nebo horší. Přece jsem vám říkal, že budu pozitivní.

Zvu vás do Divadla v Řeznické, kde koncem května představím svůj nový standupový speciál. Jmenuje se: Jednou se tomu zasmějeme (aneb nápady radostného pesimisty). Lístky na první představení jsou vyprodány, ale právě se začaly prodávat lístky na sdruhé představení 19. června. Těším se na vás, budu rád, když přijdete!