Vítězem "falešných Nobelovek" je studie o tom, proč je (někdy) dobré být trošičku opilý

Letošní vítěz “falešných Nobelovek”, neboli tzv. Ig Nobelových cen? Studie týmu vědců z několika prestižních cen, která dokázala, že po jedné nebo dvou skleničkách alkoholu mluví lidé líp než ti, kteří jsou střízliví. Zajímavé? Nepochybně. Změní to svět? Skoro určitě ne.

Vlastně ta studie působí na první pohled směšně. Padesát německých studentů, kteří se učí holandštinu, rozdělí vědci na dvě skupiny. Jedni pijí čistou vodu, druzí vodku s citronem. Poslouchají a hodnotí je rodilí mluvčí. Výsledek? Ti opilí mluví lépe. Hotový materiál pro vtip o německé důkladnosti střetající se s holandskou uvolněností. Ostatně, pocitu, že po alkoholu zvládneme některé věci lépe, se shodou okolností říká “holandská kuráž”.

Ig Nobelovy ceny nemají za cíl zesměšňovat vědecký výzkum. Vlastně přesně naopak. Nejsou tak kolosálním oceněním, jako skutečné Nobelovy ceny, ale JSOU důležité. Neironicky, bez uvozovek. Protože oslavují něco, co akademický svět často zapomíná: že nejhlubší pozorování lidské přirozenosti často přichází z toho, čemu se smějeme. Že otázky, které považujeme za samozřejmé nebo směšné, mohou vést k nejpřekvapivějším odhalením.

Vezměte si další letošní výzkumy oceněné Ig Nobelem: matky jedící česnek mají mléko s výraznější vůní, kterou děti upřednostňují. Opilí netopýři (kteří se opili tím, že jedli octomilky) létají hůř. Na první pohled banality, které se nám nezdají nějak převratné. Vlastně to, co odhalily, tak nějak tuší každý, nebo ne? Jenže právě v tom je kámen úrazu. Každý to možná tuší, ale nikdo si nedal tu práci, aby to zkoumal a prokázal.

Ve světě, kde si od vědecké granty dostávají projekty slibujeme revoluci v kvantové mechanice nebo lék na rakovinu, může zkoumání opilých netopýrů působit frivolně. Nebo až nepatřičně. Ale možná se v takových frivolnostech skrývají klíče k pochopení toho, jak svět kolem nás skutečně funguje.

Možná je největším přínosem vědy to, že nás nutí k pokoře. Ukazuje nám, že i v době, kdy si myslíme, že rozumíme světu a sobě samým, zůstává ohromné množství věcí, které neznáme nebo známe špatně. Že naše intuice nás často klame a že jediný způsob, jak překonat tyto slepé skvrny, je zůstat zvědaví. A zvídaví.

To, co dělají "směšné" výzkumy oceněné Ig Nobelovými cenami, je v podstatě to samé, co dělá dobrá literatura nebo umění – zkoumá naše povědomí i povědomí, snaží se nás překvapit, ale zároveň se pokouší nám vysvětlit, kdo jsme, co na světě děláme a jak ten svět funguje.

Takže až se příště budeme smát nějakému "nesmyslnému" výzkumu o tom, proč kočky mhouří oči, když jsou šťastné, nebo kolik minut denně průměrný člověk tráví hledáním ponožek, možná bychom se měli na chvíli zastavit. Možná právě v těch otázkách, nad kterými se usmíváme, se skrývají kamínky mozaiky porozumění světu.

A kdybyste třeba právě tohle chtěli vysvětlit někomu, kdo nemluví česky, nebojte se toho. Jen si předtím dejte na kuráž skleničku. Nebo ještě lépe dvě.