Veselé Velikonoce!

Zápisky radostného pesimisty.

Rozhodl jsem se, že budu víc pozitivní. Nenapíšu, že nesnáším Velikonoce, ale spíš jen tak nenápadně naznačím, že mě na nich pár věcí dost vytáčí.

“Dost” myšleno jako že celkem zásadně. Pokusím se to vysvětlit, mile a pozitivně.

Protože on je to jinak docela hezký svátek, který už v dobách socialismu nabízel tři volné dny, dnes dokonce čtyři, a pro školáky pět nebo šest, a když vezmeme v úvahu posedlost Čechů spojovat prodloužené víkendy do delších dovolených, tak v tom nejmazanějším případě deset.

Deset dní!

A to se vyplatí, jak vám řekne každý zaměstnanec.

Na druhé straně, mít deset volných dní na přelomu března a dubna není zas tak velký rokenrol, a dopadne to tak, že buď lyžujete na rozbředlém sněhu někde v Alpách, anebo se dopravujete letadlem k moři, a každý rok až na letišti zjistíte, že podobný nápad mělo v Evropě dalších několik desítek miliónů lidí.

A vy ne úplně se všemi, ale nepochybně s významnou částí z těchto lidí (pracovně jim říkáte “dementi”, a jste ve fázi popření, takže si neuvědomujete, že mezi ně patříte taky) stojíte ve frontách, přešlapujete před cedulemi s nápisy ODLETY, nebo si telefonicky snažíte zajistit ubytování poté, co byl váš let zrušen kvůli nenadálému sněžení v Mnichově.

“Ale já letím do Prahy:”, říkáte letušce, která vám to právě unaveně sdělila.

“Ano,” řekne ještě o poznání unaveněji, “ale váš let byl zrušen proto, že je provozován stejným strojem navazujícím na pravidelnou linku do Mnichova.”

A vy máte chuť říct: “A to opravdu nemáte na tomhle letišti, kde je jedno letadlo vedle druhého, jediný volný Airbus, který by nás dovezl do Prahy?”

Ale protože nejste debil, tak si samozřejmě uvědomujete, že takhle to nefunguje.

Všimněte si, že sněží pouze v případě, že se vracíte z Kanárských ostrovů do Evropy. Kdybyste byli v Alpách, tak teploty ve vnitrozemí vystoupají nad dvacet stupňů.

Ale vraťme se k Velikonocům.

Protože je tu ještě ta věc, že Velikonoce nemají pevný termín. Nemyslím si, že trpím vyloženě obsedantně-kompulzivní poruchou, ale upřímně řečeno mě tenhle rys Velikonoc trošinku znepokojuje.

Jako vážně?

Jednou to slavíme koncem března, jindy začátkem dubna, a vždycky je to ten samý svátek?

Neznám úplně detaily, ale myslím, že u tak důležitého svátku bychom se měli shodnout na konkrétním datu. Nejsem věřící, takže by mně to mohlo být jedno. Ale prostě si myslím, že nevypadá dobře, když lidé věřící v Boha jen matně tuší, kdy Boží syn vstal z mrtvých, a detaily se každý rok řeší podle toho, kde je na obloze Měsíc.

Měsíc! To je nebeské těleso ještě nižší kategorie než Země. A přiznejme si, že postavení Země není ani v naší maličké Sluneční soustavě zrovna privilegované. Jako školáku mně často připadalo, že se trochu podobá postavení Československa ve světě.

(Československo je ta země, kde jsem do své dospělosti žil, připomínám lidem, kteří tento text čtou omylem, například proto, že se mylně domnívali, že po jeho přečtení získají hezké velikonoční vibrace.)

Takže Země a Československo: obojí je malé, ve srovnání s ostatními celkem nedůležité, a jedinou zajímavostí je to, že tam žijeme my.

A teď tvrdíme, že Měsíc určuje, kdy si budeme připomínat Božího syna?

Ježíš by z toho nebyl nadšený, milí katolíci, to mi veřte. Prostě celé to zavání trochu amatérismem, upřímně řečeno.

A ano, možná jsem trochu ovlivněn tím, že mám prostě rád, když věci mají svůj pevný řád a nic se nedělá na poslední chvíli.

Ale jsem pozitivní a myslím si, že každé náboženství si může dělat to, co se mu zlíbí. Trochu hloupé je, že to zasahuje do života i nám ostatním, například konkétně tím, že v roce 2024 připomíná pražský magistrát Ježíšovo vzkříšení tím, že čtyři dni nejezdí docela důležitá část metra na trase C plus je dalších asi deset uzavírek.

Můžeme si o Ježíšovi myslet cokoli. Jen na okraj podotýkám, že byl celkem pravděpodobně Žid, a antisemitismus je dnes docela horké téma. Avšak kdo jsem já, abych radil magistrátu.

Ta poslední věc je, že Velikonoce mají ještě svůj další, řekněme lidový rozměr. Ještě dokážu vystát barvení vajíček, shánění droždí, pečení beránků a mytí oken.

Ale pardon, pletení pomlázek a koledování mi připadalo jako idiocie už od prvního momentu, kdy jsem se tom dozvěděl. Mám dvě určující vlastnosti: jsem 1) líný a 2) introvert. Takže svátek, který atakuje obojí, se mi zdá fakt k ničemu.

Moje matka si to nemyslela. Když jsem byl školák, bylo pro mě ráno na velikonoční pondělí asi nejhorším ránem v roce.

A nepomohlo, že jsem předstíral, že nedokážu pomlázku uplést, protože matka to tušila, a zajistila si rezervní v květinářství.

Budila mě se slovy: “Vstávej a oblíkni se, musíš jít na koledu.”

“Ale já nechci na koledu!”

“To mě nezajímá. Tady máš pomlázku a koukej mazat.”

“Mně se nechce.”

“Obejdi aspoň sousedy. Co by si o nás pomysleli?”

Neříkám to jen proto, abych zaujal dnešní mladé feministky z generace Miléniálek či dokonce příslušnic generace Z, že jsem snad z principiálních důvodů odmítal mlátit ženy.

To mi bylo jedno.

Nechtěl jsem tam jít proto, že jsem se styděl. A už vůbec ne k Polišenským, kteří měli 1) psa, kterého jsem se bál, a 2) dceru, kterou jsem platonicky miloval. Byla o pět roků starší než já a jezdila na motorce.

Kdyby vás zajímala moje vzpomínka na Velikonoce, tak si představte stydlivého, na svůj věk přerostlého blonďáka, který předstírá, že s pomlázkou v ruce radostně honí po zahradě dívku s unuděným, možná až znechuceným výrazem v hezké tváři, a zároveň se ho ošklivá chlupatá obluda snaží kousnout do zadku.

To je Miloš Čermák circa v roce 1980.

Nevzal jsem na milost Velikonoce ani později, kdy jsem měl už o něco víc sebevědomí, protože mi celá zábava přišla opravdu debilní. A jakkoli jsem nebyl odpůrce alkoholu (řekl bych v době dospívání spíš naopak), zůstaly pro mě Velikonoce dodnes tou nejhloupější příležitostí se takzvaně napustit.

Mám to tak dodnes. Velikonoce ignoruju a Lidl i Albert mi to neusnadňují tím, že mají zavřeno, byť je pondělí.

Část mých vrstevníků dodnes tvrdí, že takzvaná pomlázka je oslavou ženské krásy a plodnosti. A že jde o hezkou lidovou tradici, která ženy oslavuje, nikoli trápí nebo trestá.

Nesouhlasím. “Ich bin eine Frau,” řeknu ráno po vzoru Kennedyho na velikonoční pondělí, zamknu se v pracovně a budu ignorovat zvonění u vchodových dveří. Moje žena je s tím srozuměna a její ženskost oslavíme jinak a jindy.

Samozřejmě, mohl bych se vyklonit z okna a zakřičet dolů ke vchodovým dveřím něco ošklivého nebo vtipného, případně se pokusit spojit obojí.

Ale neudělám to. Přece jsem psal, že budu pozitivní.