Varování: Tento newsletter nenapsala AI. Obsahuje chyby a místy je nudný
Varování: Tento newsletter nenapsala AI. Obsahuje chyby a místy je nudný
Dobrý den! Tento newsletter dostáváte proto, že jste platícími či neplatícími odběrateli Jednoho procenta. Děkuji za váš zájem i přízeň. Každý týden nabízím v tomto newsletteru zajímavosti, glosy či nápady, které “nedospěly” do velkého textu. Vážím si vaší podpory. Přeju hezký týden!
***
Skutečné umění: chybující, někdy i ošklivé. Tedy prokazatelně lidské
Nedávno jsem byl na vernisáži fotografií staveb Franka Gehryho (od Dana Alky v Americkém centru), a debatu tam moderoval Adam Gebrian, publicista věnující se hlavně architektuře.
Zaujalo mě, co mimo jiné řekl (cituju volně a po paměti): že když vidí nějakou ošklivou stavbu, a zároveň ví, že jí architekti věnovali veškeré úsilí, tak jim to dokáže odpustit. Ale nedokáže jim odpustit to, když svou práci neberou vážně.
Jinými slovy, i když se jim - objektivně či subjektivně - něco nepovede, a oni nad tím prokazatelně přemýšleli a zároveň strávili dostatek času, dá se to tolerovat. Ale když jim to bylo lhostejné, a celou věc brali na lehkou váhu, tak nikoli. Ještě jinak: přístup tvůrce je důležitější než výsledek.
Jako myšlenka se mi to hodně líbí. Jen se nedokážu rozhodnout, jestli s tím souhlasím. A zobecňuju to pro jakoukoli kreativní práci, nikoli pouze pro architekturu. Na jednu stranu rozumím tomu, že soustředění a umanutost výsledkem jsou kvalitami, které jsou u každého tvůrce důležité.
Ale na druhou stranu, trochu to diskvalifikuje to, že ke skvělým věcem dokáží někteří dojít “zkratkou”, a je jedno, jestli tomu budeme říkat talent, inspirace nebo boží vnuknutí. Znám tvůrce, kteří pracují lehce a jakoby mimochodem, minimálně navenek bez valného zájmu či snahy.
Navíc dílo většinou existuje samostatně a svébytně. Nevíme, s nadsázkou řečeno, jestli bylo výsledkem celoživotního sbírání zkušeností, trpělivého promýšlení a dlouhé, mučivé samotné tvorby. Anebo ho autor vytvořil levou rukou a bez většího úsilí ráno před snídaní.
Výsledek mého dilematu? Ještě před rokem bych se asi přiklonil k tomu, že rozhodující je výsledek, nikoli cesta. Brát sám sebe nebo svou tvorbu vážně nemusí být zárukou toho, že vznikne něco důležitého nebo trvalého. A naopak, i geniální věci mohou vzniknout “mimochodem” nebo “náhodou”.
Nebo to tak může minimálně vypadat. Vzpomeňme na rozjíveného, nedisciplinovaného génia ve Formanově filmu Amadeus. Rozhodně nenaplňoval představu tvůrce, který bere svou práci vážně. A napsal hudbu, kterou dodnes považujeme za geniální.
Jak říkám, před rokem jsem si myslel tohle. Ale teď se píše rok 2023 a “šokujícího”, někdy “geniálního”, a každopádně “s nesmírnou lehkostí i rychlostí” tvořícího umělce tu máme. A všichni ho známe. Jmenuje se umělá inteligence a všichni o ní mluvíme. O textech, které píše famózní (a stále se zlepšující) ChatGPT, či o obrázcích tvořených modely DALL-E či Stable Diffusion.
S nadsázkou řečeno, AI je prototypem onoho Gebrianova “tvůrce, který svou práci nebere vážně”. Ani nemůže, protože nemá vědomí, a čerpá výhradně z toho, co bylo vytvořeno.
Ale výsledky její práce mohou být pro čtenáře či diváky k nerozeznání od autentické tvorby, nebo dokonce lepší. Každopádně líbivé a naplňující naše představy. Ostatně dle našich představ přece vše od AI vzniká.
To je nová, vlastně na hlavu postavená verze Turingova testu. Podle něj poznáme lidskou inteligenci a lidskou tvořivost: jejich výsledky budou vznikat pomalu, pracně a neohrabaně. Budou často nedokonalé, někdy i chybující či ošklivé. Ale bude naše, autenticky “lidské”.
***
Seber prachy a zmiz!
Ještě k umění: samozřejmě, že ne vždy musí vznikat dlouho a být výsledkem pracného procesu. Ale pak musí být založeno na originálním nápadu.
Viz zábavný umělecký skandál z léta 2021, kdy si dánské Kunsten Museum of Modern Art objednalo dvě umělecká díla od dánského umělce Jense Haaninga, a to na výstavu s názvem “Vyřešte to!”. Zapůjčilo mu v přepočtu asi 1,7 miliónu českých korun. Hotovost měl použít na vytvoření dvou děl, založených na vlastním starším nápadu. Ta ukazovala rozdíl mezi průměrným platem v Dánsku (obraz byl tvořený dánskými korunami) a v Rakousku (eurovými bankovkami).
Tématem výstavy plánované na září 2021 až leden 2022 byla role práce v moderním světě. Hanningova umělecká díla, vytvořená skutečnými penězi (dánskými korunami a eury), měla nabídnout jeho originální komentář k tématu. Nakonec byl však mnohem víc originální, než muzeum doufalo. Hanning napsal, že se rozhodl kontrakt nedodržet a peníze si nechat.
Za samotné umělecké dílo pak označil akt krádeže, a dal mu dokonce název: “Seber prachy a zmiz”. Protože tento akt nešlo vystavit, doručil do muzea nakonec dvě prázdná, různě velká plátna. Ta pak mohli návštěvníci v rámci výstavy zhruba čtyři měsíce obdivovat.
Vedení muzea médiím řeklo, že se dobře pobavilo, avšak pokud Hanning peníze dle smlouvy do konec trvání výstavy nevrátí, tak na něj dá žalobu a bude je vymáhat soudně. Zapůjčené peníze neměly co dělat s honorářem. Ten byl o několik řádů nižší a činil v přepočtu asi 30 tisíc korun, plus náklady.
Jak to dopadlo, vlastně nevím. Celá kauza je velmi dobře a srozumitelně shrnutá na webu muzea Kunsten. Jisté je, že tahle instituce získala světovou propagaci, o jaké se jí ani nesnilo.
Možná by za ní nějaké PR agentuře nakonec zaplatila víc než zmíněných cca půl miliónu dánských korun. Ale Hanningovi je neodpustí, z hlediska práva asi ani nemůže. Pokud mi něco neuniklo (a špatně jsem negoogloval), tak soudní spor nejspíš nadále probíhá.
Líbí se mi to a tleskám. Tohle by asi žádná AI nevymyslela.
***
TIP: Nechte umělou inteligenci číst dokumenty
Humata: asi zatím jedna z nejužitečnějších aplikací, které se kolem modelu GPT3 v poslední době vyrojily. Umí “číst” PDF dokumenty. A to až 60 stránek dlouhé. Tedy nejen číst, ale pak i celý text chytře a srozumitelně sumarizovat, a případně odpovídat na dotazy.
Prostě sen každého s přebytkem textů ke čtení a zároveň nedostatkem času.
Vyzkoušel jsem na čtyřech dokumentech a výsledky byly působivé. Příklad: nahrál jsem velmi vtipnou a zároveň zajímavou studii, týkající se (s prominutím) prdění, neboli flatulence, nebo též pouštění větrů. Zabývá se tím, jak se tahle fyziologická potřeba objevuje v kultuře a jaký to má dopad pro děti a mladé lidi v době dospívání. Článek napsal v roce 2011 mladý doktorand Trevor Blank z americké Penn State univerzity, a získal za něj dokonce cenu.
Kdysi jsem si tenhle článek stáhnul, ale protože má 22 stránek, tak jsem ho nikdy poctivě celý nepřečetl. Až teď jsem zjistil, že je to chyba. S pomocí Humata.ai jsem z něj “vytáhl” spousty zajímavých faktů, a následně ověřil, že byly citovány i interpretovány správně. Good job. A velká pomoc pro “průzkum” textů, které vás zajímají, ale nemáte na ně momentálně čas.
Takhle například aplikace odpověděla na dotaz, týkající se citovaných vtipů. Humata dokonce svou odpověď “zdrojuje”, a uvádí čísla stránek dokumentu, z kterých cituje.
Závěr: Přestaňte používat AI jen pro zábavu. Ano, všechny nás baví, když ChatGPT napíše báseň o Donaldu Trumpovi či ministryni obrany, nebo když DALL-E na požádání nakreslí autoportrét Pabla Picassa ve stylu Alfonse Muchy. Ale rychle se to omrzí. Takže nezapomeňte, k dispozici je stále víc opravdu užitečných nástrojů, a Humata je jedním z nich.
***
Ještě k těm větrům: víte, jak vzniklo slovo “pumprlík”?
Z německého “Pumper” či “pumpern”, což znamená “prd” či “prdět”, a “Nickel”, což má původ ve jménu Niklaus, a v 17. století se používalo ve smyslu “skřet”, “darebák” nebo i “ďábel”. Tak vznikl Pumpernickel, tedy cosi jako “ďáblův prd”, ale používalo se ve smyslu “kašpárek”. Takže až si dáte v hospodě pumprlíka, víte, co pijete.
(A mimochodem, když zadáte do Googlu “Pumpernickel”, dostanete jako první reklamní odkazy na prodejny zdravé výživy. Jedná se totiž zároveň o “tradiční chleb z vestfálska, pečený ze žitného šrotu”. Ani na fotkách nevypadá moc vábně, a uživatelská zpětná vazba je nejčastěji: “fantasticky zdravý, ne moc dobrý.”
Děkuji, radši pumprlíka!
P.S. Jo a v nepřekonatelném časopise Naše řeč tuhle záležitost s pumprlíkem vyřešili už v roce 1924. Kdo tenhle web s archívem Naší řeči nezná, vřele doporučuju.
***
“Jsem rád, že jsem vašemu zbytečnému životu mohl dát nějaký smysl!”
Ta zpráva mě nadchla a zároveň naplnila obavami. Chystá se pokračování seriálu Fawlty Towers, a ano, hlavní postavou bude opět Basil Fawlty, tentokrát provozující malý butikový hotel se svou dcerou. Bude ho hrát samozřejmě John Cleese, spolutvůrce původního seriálu … se svou dcerou.
Proč jsem nadšený: Fawlty Towers považuju asi za nejlepší britský seriál vůbec. Dvě série natočila v letech 1975 a 1979 televize BBC, celkem to bylo pouhých 12 dílů. Ale dopad byl ohromný, mnohé hlášky zlidověly (ano, třeba “Don’t mention the war!”) a některé díly jsou prostě nezapomenutelné.
Proč se bojím: ten seriál byl opravdu tak dobrý, že jeho pověst a legendu lze pouze zkazit. Ne vylepšit. Televizní návraty jsou mimořádně těžká disciplína. Navíc po 44 letech se to zdá skoro až nemožné.
Nebo …??
Nechme se překvapit. John Cleese, jak se lze přesvědčit například na Twitteru, je i v 83 letech v dobré intelektuální kondici, přiměřeně naštvaný a bojovný, a zároveň milý a pozorný. Nadchl mě článek, který o něm a jejich přátelství napsal do londýnských Sunday Times novinář Matthew Syed. Zejména pasáž o tom, jak spolu seděli v restauraci, když ho o selfie požádala americká turistka:
A pak, když jsme se chystali k odchodu, tak k nám přišla váhavě americká turistka a požádala o selfie. Rozhlédl jsem se kolem a uvědomil si, že se naším směrem dívá i řada dalších hosů - Cleese má dost výraznou postavu i tvář - a on se na tu ženu usmál a zapózoval s ní. Ona mu s nadšením poděkovala, na což Cleese ledově odpověděl: "Jsem rád, že jsem vašemu zbytečnému životu dal nějaký smysl." Žena vytřeštila oči, v obličeji jí zacukalo, a až když se Cleese rozesmál a objal ji, tak se jí ramena roztřásla smíchy.
Mimochodem, John Cleese postavu hoteliéra Basila Fawltyho už jednou oživil, a to v televizní reklamě pro firmu Specsavers v roce 2015:
***
Praha se snad konečně dočká primátora!
… a když už jsme s normalizačními 80. lety zásluhou nového prezidenta usmíření, snad nikoho neurazí malá vzpomínka z archívu.
***
Podcast Jedno procento s Mirkou Čejkovou
Před týdnesm jsem točil novou epizodu s bývalou televizní moderátorkou Mirkou Čejkovou. Pamětníci si ji možná budou pamatovat i jako Všetečkovou. Z médií zmizela, změnila image a vypadá dobře a zároveň spokojeně. Mluvili jsme o jejím koučování a o tom, proč začala pracovat pro startup zabývající se virtuální realitou. A zmínili jsme i to, proč jeden čas byla středem pozornosti bulváru a jak moc to bylo nepříjemné.
Díky, že posloucháte. Můžete buď přímo z webu Jednoprocento.cz, anebo si nastavit automatické stahování na svou oblíbenou podcastovace, třeba Apple Podcasts nebo Spotify.
***
Boomer v kuchyni: Kuře generála Tso
Pokračuju v sérii, v níž se věnuju ikonickým jídlům se zajímavou historií. Dnes o kuřeti, které se jmenuje po vojevůdci, který ho však nikdy nejedl. A o tom, kdo ho vymyslel a jak se stalo, že dnes patří k nejpopulárnějším jídlům servírovaným v USA. Samozřejmě jsme doma zase vařili a recept je přiložen.
Text najdete na webu, byť pouze pro předplatitele.
Milí přátelé, děkuju za pozornost a přeju dobrý start do dalšího týdne. Těším se prostřednictvím tohoto newsletteru na shledanou.