Před pár týdny vyzvedla žena naši čtyřletou vnučku ze školky, a když pak šly po Vinohradech do pekárny pro něco sladkého, zeptala se jí, co chce odpoledne dělat. Vnučka na ni pohlédla a řekla: “Nevím jak ty, babičko, ale já budu spokojená!”
Tomu říkám plán. V tom je jeden z mnoha rozdílů mezi dětmi a námi, kteří si říkáme dospělí. Když plánujeme, co budeme dělat, volíme z toho, co je k dispozici a přijde nám lákavé. Ale co to je? Návštěva kina, nebo divadla? Výlet do přírody? Bezcílné ležení na gauči? Nevíme. Ale doufáme, že nás to učiní šťastnými.
Naše vnučka možná ani nemá představu, co se v takových čtyřech letech dá dělat. Ale vlastně jí je to jedno. Její plán je mnohem jednodušší než ten náš. Neví, jestli bude v parku, u vody nebo u televize. Ale ví, že bude spokojená.
Psychologové tvrdí, a vyplývá to z dlouhodobých studií, že lidské štěstí je ve tvaru U. Nejvíc šťastní jsme na začátku života, pak náš pocit štěstí klesá, a na dno životního zmatu se statisticky dostáváme někdy kolem …