Už jsi byl? Aneb meditace (nejen) nad moderním uměním #35

(1/11 - Má žena dnes vyskočila z postele s písničkou "Listopad" od Wabiho Daňka na rtech. Věnuju tento text všem lidem, jejichž partneři jsou nesnesitelně optimističtí, veselí a krásní, a to i ráno.)

Asi jste to četli. Mondrianův obraz, na němž holandská legenda abstraktního malířství zachytila New York, visel v německé galerii v Dusseldorfu vzhůru nohama.

Když započteme i dobu, kdy byl vystaven v newyorském Muzeu moderního umění (MOMA), obdivují milovníci Modriana tento obraz “vzhůru nohama” více než 70 let.

Samozřejmě, viníkem je ten základní fakt, že jde o moderní umění. New York na obrazu znázorňují červené, modré, žluté a černé čáry. V jedné části obrazu (v té, která byla původně dole) jsou trochu zahuštěnější. 

Mondrian ho namaloval v roce 1941. Upřímně, když jsem teď v článcích o tomhle obrazu viděl obraz tak, jak visel v galeriích od roku 1945, a otočený o 180 stupňů, musím dát tvrzení o “otočení” za pravdu.

Jestli mají čáry zachycovat New York, vyhlášený mrakodrapy, pak dává smysl, aby hustější síť čar byla nahoře. Protože tak nějak si Manhattan představujeme, že ano? A ano, souhlasím i s tím, že do hlavy nikdo Mondrianovi nevidí. Zvlášť tak dlouho po jeho smrti.

Avšak je to báječná věc, o které se můžeme hádat, kdyby nás přestali bavit Trump, Putin anebo klimatická změna.

Mimořádně zajímavý je i příběh, jak se na tuhle nesrovnalost přišlo. S odhalením přišel italský malíř a znalec Mondriana, kterého k tomu přivedl jeho vlastní umělecký cit. Prostě když se na obraz podíval, tak věděl, že je něco špatně.

To by samozřejmě nestačilo. Ale jeho teorii podpořila fotografie z amerického časopisu Town & Country z roku 1944, která zachycovala Mondrianovo studio krátce po umělcově smrti. Zmíněný obraz je tam na malířském stojanu, a je otočený opačně, než byl později pověšen na stěny galerií.

Je to nádherná, řekl bych až strhující záhada. A pro mě osobně je důkazem, proč moderní umění dává smysl, a proč je to vzrušující hra s naším vnímáním reality i s našimi emocemi.

Protože důkazy nemáme! Ano, mnoha lidem se stejně jako mně může zdát, že je ZJEVNÉ, že obraz visel opačně. Ale zrovna tak to může být výsledek šálení naší mysli. A zmíněná fotka v časopise? Nevíme jistě, že představuje důkaz.

Zrovna tak je možné, že když se ji fotograf chystal udělat, požádal někoho ze svých spolupracovníků: “Hele, dejte na stojan nějaký obraz, ať ta fotka vypadá líp!”, a tak to i někdo učinil, bez ohledu na to, co bylo správně “nahoře” a co “dole”.

Právě proto mě tahle historka tak baví. Včetně toho, že se prý rozhodlo, že obraz v německé galerii bude dál viset “špatně”, protože kdyby se teď otočil, mohlo by ho to - vzhledem ke stáří plátna - ohrozit.

Plus vezměme v úvahu i to, že konsensus neexistuje. Jsou historici umění, kteří novou teorii o orientaci obrazu odmítají, a tvrdí, že obraz visel správně a přesně takto má být i zapsán do historie.

Famózní. Nic lepšího si Mondrian nemohl přát. Jen si představte: jste abstraktní umělec, pracující s imaginací, a skoro osmdesát let po vaší smrti se strhne celosvětová hádka o to, jak má v galerii viset váš obraz.

Což beru jako oslí můstek k tématu, o kterém chci SKUTEČNĚ psát, a Mondrianův obraz, který jsem před touhle aférkou neznal, odsouvám jako atraktivní způsob, jak můj zásadní text otevřít. 

(Avšak ANO, pokud by někdy bylo referendum o tom, jak obraz pověsit, pak zcela JEDNOZNAČNĚ souhlasím s otočením.

Chci ovšem napsat něco jiného: nemám rád galerie. Ani muzea. Tyto instituce jsou jediným místem na světě, kde mě okamžitě rozbolí hlava. Skoro nikdy mě hlava nebolí, dokonce ani v rámci kocoviny, ale v galerii nebo muzeu mě rozbolí VŽDYCKY.

Není to proto, že nemám rád umění, případně artefakty mapující historii. Naopak, miluju je. Ale nechápu, proč mám kvůli tomu putovat tisíce kilometrů, snášet úztapy reálného světa a bavit se s živočichy, s kterými mě nic nespojuje (ano, myslím tím ostatní LIDI), a taky stát desítky metrů dlouhé fronty, a pak ještě (většinou) poslouchat ve sluchátkách výklad nějakého místního blba (= učitele dějepisu), který si přivydělává blábolením pro turisty.

Umění má člověk obdivovat jinak: například v posteli, s hrnkem kávy, pokud možno po ranním sexu, anebo na terase, s doutníkem a sklenkou whisky /(pokud možno před sexem), a samozřejmě s knihou uměleckých reprodukcí.

(Je snad zjevné, že SEX byl do předešlého odstavce přidán tzv. ironicky, protože autorem textu je muž středního věku, a snaží se udržet pozornost čtenářů JAKÝMKOLI ZPŮSOBEM.)

Pokračujme.

Umění lze samozřejmě konzumovat i na tabletu či telefonu, protože dnes je KAŽDÉ umění na webu. Tečka.

Jinak řečeno, nejsem zastáncem toho, že pro vychutnání umění hraje roli FYZICKÁ BLÍZKOST s originálem. Povím vám proč. Mám k tomu historku z roku 2020.

Žena mi v létě 2020 řekla, že bychom se měli podívat na kometu.