Šel jsem pozdě večer liduprázdnou Lužickou ulicí na Vinohradech a za sebou slyšel kroky. Mohlo být kolem jedenácté a byla teplá letní noc. Teplota byla mnohem příjemnější než ve dne, ale určitě se stále pohybovala někde pod třicítkou.

Vystoupil jsem na Francouzské z tramvaje 22, to je takový spolehlivý pražský expres, a šel pěšky domů. Docela rychle, ale kroky se blížily a byly hlasitější. Bylo to už trochu nepříjemné, a tak jsem přešel na druhý chodník.

“Haló, nemusíte se bát. Já vás nepronásleduju,” ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se. Mladší muž, asi třicátník, usměvavý.

“Já se samozřejmě nebojím,” řekl jsem, aby bylo jasné, že mám pro strach uděláno, ostatně byl jsem o hlavu větší než on. (A samozřejmě jsem se původně bál, protože jinak bych nepřešel na druhý chodník, to je jasné.)

“Ale když už spolu mluvíme,” řekl ten muž, a já si řekl, že by to byl dobrý začátek nějakého thrilleru. Teď by třeba mohl vytáhnout pistoli, a ukázalo by se, že stojíme vedle dodávky, z které by vystoupil druh…