Zkuste si představit perfektního terapeuta. Nikdy vás nesoudí, nikdy se neunaví, má nekonečnou trpělivost a přesně ví, co říct. Je k dispozici kdykoliv, stojí zlomek ceny lidského terapeuta a statisticky dosahuje lepších výsledků v léčbě deprese i úzkostí.
Je to AI.
Přijali byste ji? Podle studie z Harvard Business School naprostá většina lidí ne. A není to proto, že by nevěřili, že to dokáže. Je to proto, že terapie “prostě má dělat člověk”.
A tady to začíná být zajímavé. Stejná studie ukazuje, že většina z nás nemá problém s tím, aby AI plně nahradila třeba účetní, analytiky dat nebo administrátory. U 94 procent všech profesí jsme dokonce nadšeni, když nám AI asistuje. Jenže u těch dvanácti procent – terapeuti, duchovní, pečovatelé o děti, profesionálové zajišťující pohřebnictví – existuje neprodyšná morální hradba.
Co ty profese spojuje? Nejsou to nejlépe placená povolání. Nejsou to ani práce, které bychom sami nejvíc toužili dělat. Mnohé z nich jsou vyčerpávající, emocionálně náročné, často podhodnocené.
Přesto právě tady vede v naši mysli hraniční linie.
Ona to není obava o to, že nám stroje vezmou práci. My se bojíme, aby nám stroje nevzali náš příběh. Příběh o tom, že jsme bytosti schopné empatie, lásky, duchovního vedení. Že dokážeme něco, co stroj nedokáže – i když by to technicky dokázal stejně dobře nebo líp.
Tím vzniká absurdní paradox: bráníme profese, které nás často ničí (péče o nevyléčitelně nemocné), ale bez mrknutí oka bychom pustili AI k pracím, které nás naplňují (kreativní tvorba, v které je dnes AI už skoro stejně dobrá jako profesionálové).
Co když tím, že vytváříme seznam “nedotknutelných” profesí, ve skutečnosti nepřímo přiznáváme, že v naprosté většině naší práce žádný hlubší smysl nevidíme? Že ochraňujeme jen úzký pruh činností, kde ještě cítíme něco jako “lidskost”?
A co je ještě znepokojivější: co když zjistíme, že i v těch chráněných profesích dokáže AI fungovat stejně dobře? Nezbourá nám to celý narativ o tom, co znamená být člověkem?
Možná problém není v tom, co AI zvládne. Problém je v tom, jak málo jsme si jistí tím, co dokážeme my.