Nejchytřejší bonmot o papírových novinách jsem slyšel od muže, který založil českou nejznámější internetovou firmu, a ano, shodou okolností vydává také Seznam Zprávy. Bylo to v době někdy kolem roku 2000, a já jsem viděl Iva Lukačoviče v kavárně na Andělu, jak čte Hospodářské noviny.

Překvapilo mě to, protože v té době už Seznam provozoval server Novinky, ještě nikoli ve spolupráci s deníkem Právo, a vidět internetového podnikatele číst noviny mi připadalo jako anachronismus. To jsem mu také řekl.

Odpověděl mi: “Papírové noviny čtu proto, že je v nich i to, co mě nezajímá.”

Následujících deset let jsem tuhle větu opakoval na přednáškách studentům na Fakultě sociálních věd, kde jsem učil předmět Nová média. A myslím, že je to opravdu mimořádně chytrý postřeh (sorry, já vím, že pracuju pro server, který Ivo vlastní, ale tohle OPRAVDU není součást smlouvy).

Jednou z rolí médií je říkat nám i věci, které nás nezajímají, lépe řečeno o kterých si zatím myslíme, že nás nezajímají. Většinou proto, že o nich nic nevíme.

Pro papírové noviny není jejich omezený prostor nevýhodou, nýbrž naopak benefitem. I když jimi jen prolistujeme, dozvíme se na tomto prostoru to, co redakce považuje za podstatné. V online médiích se tohle nedozvíme. Navíc všechno má jakoby stejnou váhu, protože nerozlišíme článek otištěný s velkým titulkem na první straně od glosy psané kurzívoou na straně 13.

Na webové stránce vypadají všechny texty stejně. A ano, lidé posedlí zprávami, většinou sami z oboru, ten rozdíl dokáží rozeznat, a ví o tom, že se redakce seriózních snaží i online tituly pečlivě komponovat a skládat, podobně jako dřív papírové noviny, ale pro 90 procent čtenářů je to pod jejich rozlišovací schopností.

Navíc online texty podporují naši sníženou schopnost se soustředit, takže většina článků zůstává nedočtených, a lidé přeskakují ze článku na článek, ale i z titulu na titul, a pak ze zpravodajského obsahu na sociální sítě, do emailové schránky nebo někam úplně jinam.

A nejen to, online máme možnost číst nikoli pouze to, co nás zajímá, ale i to, s čím souhlasíme. Díky tomu pak vznikají ony pověstné bubliny, v nichž se jako ozvěna nese jedno téma, jeden názor a jeden pohled na věc. A zájem publika se v nich pohybuje ve vlnách, takže před dvěma lety jsme všichni byli experty na šířeni virů, loni na očkování a letos na ruské dějiny. Samozřejmě s pevně vytvořeným názorem, a vždy ochotni ho ostatním sdělit.

Design moderních médií je takový, že nejsnáze dostáváme informace, které nás utvrzují v tom, co už víme nebo co si myslíme. Není to žádná záhada. Zprávy pro nás vybírá algoritmus, který naprogramovali lidé, kerým psychologové řekli, že právě takový obsah přináší konzumentům médií největší uspokojení.

Tedy … do určité míry. Řekněme, že se tady střetávají dva různé pohledy na stejnou věc.

Protože zároveň platí, že jeden z nejsilnějších aspektů intelektuálního života je úžas nad neznámým a nepoznaným. Podle psychologů je to také ve stáří cesta k tomu udržet si co nejdéle mentální svěžest. Zvědavost je výsadou dětí, kterou jsme mnozí ztratili. Ale když ji včas znovu objevíme, stane se naopak naší zbraní poti dětinštění.

Mám byznysplán pro médium, které nikdy nevznikne. Zní: vydávejte personalizované zprávy, ušité na míru vašim platícím zákazníkům. A to podle algoritmu, který zjistí, co přesně je nezajímá. Protože o tom nic neví. Bude jim servírovat zprávy právě o tom.

Vytrvale a nezlomně. Musíme se spolehnout na to, že ten algoritmus bude fungovat opravdu spolehlivě. Že se webu nepodaří propašovat do výběru zpráv nic, co by uživatele snad mohlo zajímat. A když to bude trvat určitý čas, a možná bude stačit pár týdnů, maximálně měsíců, tak zjistí překvapivou věc.

Že je to mnohem zábavnější, než ty iritující a stále se dokola opakující debility předtím. Že se cítí líp. Že svět kolem nich je barevnější a vtipnější a překvapivější než dřív. Že možná svět není tak blízko apokalypse, jak si mysleli předtím.

Ano, vím, že to zní jako hloupost.

Ale … co kdyby??