Redaktor Toman se usmál a promluvil vlídným, řekli bychom skoro něžným hlasem. “Pane Kroulíku, píšete pěkně, to nemůžu říct. A o politické thrillery z blízké budoucnosti je teď zájem. Ale nezlobte se, ta vaše zápletka je naprostá hovadina!”
Normálně by Toman řekl “píčovina”, ale jak jsem už upozornil, snažil se být taktní. Bylo mu padesátiletého muže, zhrouceného na židli v jeho kanceláři, opravdu líto.
Měl nepopiratelný talent. Dokázal dobře vykreslit postavy, byly psychologicky zajímavé, a prostě se to dobře četlo. A i dramatické momenty byly popsány zajímavě a živě.
Jen kdyby ten člověk měl aspoň trochu fantazii, pomyslel si Toman. Je známé pravidlo, že když píšete thrillery, můžete si vymyslet cokoli, a čím víc tajemné a zároveň zamotané to bude, tím líp.
Ale vždycky to musí být aspoň trochu uvěřitelné.
Toman neměl nic proti tomu, že Kroulík vykreslil amerického prezidenta jako narcistního psychopata. Ostatně pracoval jako nakladatelský redaktor už za komunismu, takže to pro něj vlastně bylo v pořádku. Byť teď se psal už rok 1991. Ale i tak by to Kroulíkovi odpustil.
Jenže copak si lze představit amerického prezidenta, který sám sebe vyhlásí za největšího Američana v dějinách? Jistě, v grotesce by to možné bylo. A i Toman musel uznat, že třeba to, jak prezident přejmenoval jezero na hranicích Ameriky a Kanady, bylo opravdu vtipně vymyšlené.
Ovšem to by Kroulík nesměl napsat zcela vážně míněný, seriózní thriller.
Odehrává se na podzim roku 2026, kdy začne třetí světová válka. To je stále v pořádku, věděl Toman, o válkách v budoucnosti lidi čtou rádi. Avšak to vážně toho pitomce Kroulíka nenapadlo nic lepšího, než že válka začne invazí Ameriky do Kanady a útokem Ruska na Estonsko? Estonsko? To je ta zemička, která si před pár měsíci vymohla nezávislost? Proč by na ni Rusové útočili? A hlavně, proč by útočila Amerika na Kanadu, když mezi těmi zeměmi není skoro ani rozdíl?
To může napadnout jen blba.
Což Toman samozřejmě neřekl nahlas.
Znovu se na Kroulíka usmál.
Ten se na židli narovnal, stále viditelně zasažený a nešťastný. Tak moc svému rukopisu věřil. Dal do něj všechno. Když ho po nocích psal (přes den nemohl, protože byl učitelem dějepisu a občanské nauky na základní škole v Karlíně), tak měl pocit, jako kdyby mu ten děj někdo našeptával. Tak dobře se mu to psalo! Úplně samo!
“Co mám dělat?”, hlesl.
Toman vzal hromádku rukopisných papírů se stolu, údery o desku ji z obou stran zarovnal, a pak složku podal Kroulíkovi.
“Buď to celé přepište, anebo to vyhoďte. A zkuste napsat něco jiného! Talent máte, člověče,” dodal ještě, aby nešťastníka povzbudil.
Byť asi marně. Kroulík sebral svůj rukopis, na hlavu si dal baseballovou čepici s nápisem NYPD (v září mu ji z prázdninového výletu do USA přivezl žák Vrána, syn známého veksláka z 3.A) a mumlaje cosi jako rozloučení zmizel z kanceláře ven.
Tomanovi se ulevilo.
Kroulík mezitím sjel výtahem z třetího patra a vyšel velkými dveřmi nakladatelství Československý spisovatel ven na ulici. Cítil se tak skvěle, když touto “branou borců” před hodinou procházel, podobně jako desítky slavných českých spisovatelů v historii.
Teď si připadal jak na porážce.
Chvíli stál na chodníku a nevěděl, kam jít. Domů do Karlína se mu nechtělo, protože tam byla manželka, která se ho zeptá, jak to dopadlo. A do školy se mu nechtělo, protože v skrytu duše školy, žáky i vyučování nesnášel.
Tak se vydal po Národní směrem k Perštýnu a v Louvru si dal kávu a dva rohlíky s máslem, což byla jediná věc, kterou uměli v roce 1991 v pražské kavárně udělat rychle.
Rukopis položil na stůl vedle cukřenky. Přes pět set stránek, které se mu psaly samy. Noc co noc po nocích, na psacím stroji Consul, který měl po otci. Horečnaté, skoro automatické psaní přičítal inspiraci, což je slovo, kterým lidé bez fantazie označují to, co nedokážou vysvětlit.
A teď seděl v Louvru, pil kávu, a přemýšlel, co má udělat. No a poněvadž touhá stát se publikovaným spisovatelem byla silnější, rozhodl se text přepsat.
Amerika a Kanada, to je opravdu pitomost, přesvědčil sám sebe. A postaví záplatku na válce v Jugoslávii, ta už v podstatě probíhala Ruský prezident bude reformní komunista, konkurent Goračova. A ten americký nebude narcistní psychopat, ale prostě slaboch, což je něco, čemu čtenáři rozumějí.
Vytáhl z tašky propisku, otočil poslední stránku rukopisu a na její zadní stranu si napsal osnovu. Těch pár řádek mu trvalo dlouho. Žádná inspirace. Bylo to psaní namáhavé a úmorné, což Kroulíka uklidnilo v tom, že teď píše jako opravdový spisovatel.
Ten muž si k němu přisedl bez zeptání. Měl šedý oblek, kufřík a výraz člověka, který žádný výraz nemá.
“Vy jste Kroulík,” řekl. Nebyla to otázka.
“Ano?”
“Rád bych od vás koupil ten rukopis.”
Kroulík se instinktivně podíval na složku vedle cukřenky, jako by ji chtěl přikrýt rukou. “Vy jste taky z nakladatelství?”
“Ne, z jiného byznysu,” řekl muž. “My nevydáváme. My realizujeme.”
Objednal si vodku, ačkoli bylo půl jedenácté dopoledne, a vysvětlil Kroulíkovi svou situaci. Mluvil rychle a věcně, jako člověk, který se rozhodl, že bude upřímný, protože na lhaní už nezbývá čas.
Pracuje v Odboru dlouhodobých výhledů. Párkrát za století se koná porada, na které se schvaluje scénář pro následující období, a každý referent má povinnost přinést vlastní návrh. Termín je dnes ve dvanáct. On tohle všechno samozřejmě věděl roky dopředu, ale nevymyslel nic.
“Nic?” zeptal se Kroulík.
“Pár nápadů,” připustil muž. “Třeba éru trvalé prosperity a míru. Ale to mi na brainstormingových schůzkách vždycky hodily na hlavu. Prý nerealizovatelné.”
“No a co chcete po mně?”
“Nemám ani stránku. A vy jich máte přes pět set.”
Kroulík chtěl namítnout, že mu ten rukopis před hodinou prohlásil nejlepší redaktor v zemi za hovadinu, ale muž ho předběhl.
“Já vím, co vám řekl Toman. A to ani nevíte, že ve skutečnosti chtěl říct, že ten váš rukpis je píčovina. Jenže Toman rediguje knihy, a knihy musí být uvěřitelné. Kdežto my děláme skutečnost, a ta být uvěřitelná nemusí. Ta se prostě stane.”
Kroulík mlčel.
“Vezměte si osmdesátý devátý,” pokračoval muž. “Myslíte si, že by to jako knížka před dvaceti lety prošlo?”
“To jste psal vy?”
“To psal kolega z vedlejší kanceláře. Hrozně nepříjemný chlápek. Strašný snaživec.”
Kroulík si pomyslel, že ten člověk je zcela jistě blázen. Ale nedalo mu to a zeptal se na peníze.
Muž se zamyslel. “Peníze nemám. Tedy mám, ale nesmím je používat, je to v kodexu. Můžu vám dát tohle.” Vytáhl z kapsy plastovou kartu zlaté barvy, na které nebylo nic kromě čísla. “Zlatá zákaznická karta.”
“K čemu to je?”
“Vaši ženu nikdy nenapadne, že máte poměr s kolegyní.”
“Já nemám poměr s kolegyní.”
“Ten právě mít budete,” řekl muž a zahýbal kartou významně ve vzduchu.
“S Ilonkou?”, řekl Kroulík tiše jméno kolegyně, pětadvacetileté tělocvikářky, po které celý minulý školní rok beznadějně toužil.
Muž přikývl. A taky vám za dva roky nabídnou ředitelský post. A ta skutečná hovadina, kterou teď napíšete jako druhou verzi, se stane celostátním bestsellerem. Prodá se přes sto tisíc výtisků.”
Kroulík mlčel. “A proč bych vám tohle všechno měl věřit?”
“Protože se to stane,” řekl muž, věcně a rychle. A tak mu Kroulík rukopis beze slova podal.
Muž zaplatil vodku i kávu, strčil složku do kufříku a odešel směrem k Národnímu divadlu. Kroulík se za ním díval oknem a všiml si, že když křižovatku na Perštýně přecházel napříč, přes tramvajové koleje, tak mu tramvaj číslo 22 dala přednost.
Porada byla ve velké zasedačce, ve které se sto let nevětralo. Sešlo se čtyřicet referentů, každý s návrhem. Ředitel Odboru, muž s tváří Karla Gotta a hlasem Miloše Kopeckého, nechal přítomné referenty jednoho po druhém přečíst jejich návrhy.
Byly mizerné.
Věčný mír, zamítnuto. Návrat Krista, zamítnuto, “to už jsme dělali”. Kolonizace Marsu do roku 2000, zamítnuto s poznámkou, že technický odbor nestíhá ani Pražský okruh. Atakdál.
Pak přišel na řadu náš muž.
Četl pomalu, a když skončil, bylo v zasedačce ticho. Prezident, který se považuje za génia. Ruský špion, který se stane mužem s absolutní mocí a největším majetkem na světě. Plus ta sice drobná, ale nekonečně vtipná zápletka kolem Grónska.
“Tohle je,” řekl ředitel po dlouhé odmlce, “opravdu dobrý materiál. Pustíme se do toho!”
Pak poradu rozpustil. A v nebi se do toho opravdu vrhli, s plnou vervou. Našeho muže povýšili a dostal speciální odměnu. Jeho kolegové ho za to nesnášeli, ale to k tomu patří.
Problém se vyskytl jen jeden. Jakmile se v odboru realizací pustili do detailního plánování, zjistili, že v odevzdaném textu chybí konac. Kontaktovali autora.
Ten si hned uvědomil, že to asi chybí poslední list, na který si Kroulík čmáral nějaké poznámky. Samozřejmě ho to zamrzelo. Taková školácká chyba! Ale hned ho napadlo, že se za Kroulíkem vydá znovu, a tu chybějící stránku od něj získá.
Avšak kolega zavrtěl hlavou. “Netřeba, příteli,” řekl. “To je detail. Já už nějaký konec vymyslím sám.”
Našemu muži se ulevilo. A zároveň pocítil cosi jako lítost. Ne nad sebou, ale nad lidstvem, konkrétně kvůli tomu, co ho v roce 2026 potká. Protože šéf odboru realizací byl vyhlášený tím, že měl zalíbení v oprabdu krutých koncích.
Ale to už se tak prostě někdy stane.