Ti dva v parku

Další povídka z fleku.

"Nedívej se na mě jako debil," říká Babáková svému psovi. Je to malý, až dojemně ošklivý hrubosrstý jezevčík.

My, co do parku chodíme často, samozřejmě víme, že ve skutečnosti nemluví se psem. Místo něj vidí svého manžela, který před osmi lety zemřel.

Potkávám ji tu každé ráno. Venčí psa, kterého si pořídila v útulku asi rok po smrti muže. Vždycky stejná trasa, vždycky stejný monolog.

"Mně je jedno, co si myslíš. Ale nebudeš se chovat, jako kdybych neexistovala," pokračuje Babáková. Jezevčík nakloní hlavu na stranu a zavrčí. Bylo by zajímavé vědět, co se mu honí hlavou.

Ale nejspíš nic.

Vím o těch dvou víc, než by se mohlo zdát. Babáková bydlí ve stejném domě jako já, o patro výš. A znal jsem i jejího manžela, než tedy zemřel.

Skočil z okna. Z jejich společného bytu v pátém patře. Přímo do záhonu begónií, které tam pracně vysázela správcová.

"Jenže ty nakonec stejně děláš jen to, co sám chceš," vzdychne Babáková a vytahuje z kapsy pytlík na exkrementy. Přesně v tu chvíli začne pršet.

“Vždyck…