Superhrdinka na dětském hřišti. Aneb na okraj jednoho tweetu

Žiju vlastně nudný život.

Vlastně si ani nepamatuju, že bych někdy “zachraňoval cizí dítě”, když tedy nepočítám takové ty momenty, kdy na zahradě utrousíte: “hele, ať vám ten kluk nespadne do bazénu”, nebo něco na ten způsob.

Na dětská hřiště jsem chodil dřív s dětmi a teď občas s vnuky, ale “tunové mašinky” si nepamatuju, čímž samozřejmě nechci říct, že nexistují.

Když jsme u těch hřišť, nikdy jsem tam neviděl, že by děti hlídala “ožralá babička”, dokonce ani “ožralý dědeček”. A znovu, samozřejmě netvrdím, že to je běžná věc, a uznávám, že si dost možná málo všímám cizích lidí.

Asi si naopak moc všímám dramatických tweetů.

Mobil se mi rozbil za život asi třikrát, to musím přiznat. Ale vždycky to teda bylo vlastní blbostí.