GPT-5, model schopný složit atestaci z kardiologie a vyřešit úlohy matematické olympiády, dostal v testu obecné inteligence 58 procent. Vyplynulo to ze studie nazvané “Definice obecné AI”, vypracované týmem vědců z řady prestižních univerzit, vedeným Danem Henedrycksem.
Opět se potvrdilo to, čemu někdy říkáme Moravcův paradox: stroje občas selhávají v tom, co nám lidem připadá nesmírně snadné (třeba určit čas na ručičkových hodinkách), a naopak zvládají to, co my jen s obtížemi nebo vůbec (během okamžiku spočítat, jaký úhel ručičky hodin svírají).
Je výsledek 58 procent v komplexním testu IQ selhání? Nebo je to selhání toho, jak schopnosti strojů měříme?
Představte si, že by v roce 1900 někdo definoval “obecné létání” jako schopnost létat stejně jako pták - mávat křídly, stavět hnízda, migrovat podle magnetického pole. Letadlo by v tomto testu katastrofálně propadlo. Přitom létá rychleji, výš a dál než jakýkoliv pták, jen to dělá úplně jinak.
Podobně jsme si s AI stanovili cíl napodobit lidskou mysl. Ale mozek je vlastně podivný evoluční kompromis. Spotřebuje čtvrtinu naší energie, má katastrofální paměť, je plný kognitivních zkreslení a jeho původní účel byl pomáhat tělu v tom, jak mít sex a najít jídlo.
Co když obecná AI nebude vypadat jako replikace lidské mysli? Co když bude mít perfektní věčnou paměť (zatímco my zapomínáme jména), žádné emoce zkreslující rozhodování, neschopnost zpracovat hudební rytmus - a přitom bude v řadě věcí nesrovnatelně schopnější než my?
Už od Turingova slavného myšlenkového testu, který určil, že cílem je vytvořit stroje s výstupy k nerozeznání od těch lidských, na to možná jdeme špatně. Nebo od roku 1956, kdy se pro vědeckou disciplínu usilující o vytvoření chytrých strojů začal používat termín “umělá inteligence”. Čímž jako bychom definovali, že hledáme náhražku vlastního myšlení.
Nehledáme. Otázka nezní, “kdy stroje budou jako my”, nýbrž “proč bychom měli chtít, aby se to stalo.”