Starý muž píše mladým, kteří "nechtějí pracovat ani o minutu déle"

Pamatuju se přesně, kdy jsem se rozhodl, že v životě nechci nikdy pracovat. Bylo mi šestnáct, takže to bylo v roce 1984. Kamarád Kamil měl v tom roce několik zaručených tipů, jak vydělat “velké prachy”. Za víkend, nebo maximálně za několik víkendů.

Prostě rychle.

První nevyšel. Už si nepamatuju, co přesně to bylo. Ale jeli jsme v sobotu někdy kolem půl šesté ráno autobusem, takzvanou harmonikou (Ikarus!), někam na kraj Prahy. Byla to dobře placená brigáda, která obnášela práci se skelnou vatou.

To už taky nevím, co přesně bylo, ale každopádně to bylo svinstvo, protože při neopatrné práci hrozilo, že se nadýcháte miniaturních kousků skla, nebo je do těla dostanete přes kůži. A pak budete zbytek život umírat v bolestech, brát invalidní důchod a dívat se dopoledne na opakování Televarieté a Bakalářů.

Naštěstí socialistické předpisy měly víc rozumu než my, a provozní přijímající brigádníky nás vyhodil, protože jsme byli nezletilí. A my se harmonikou vrátili zpátky do centra, bez peněz a bez nálady.

Ale příští týden jsme šli na Nákladové nádraží Žižkov, to byl další Kamilův zaručený tip. V malém domku sedělo asi pět Cikánů (to se tehdy ještě smělo říkat), všichni drobní, ale ostře řezaní, a v módu “dej si zpátečku a neser, mladej”, ovšem když nás viděli, tak se rozesmáli.

“My jsme slyšeli, že se tady za prachy vykládá uhlí!”, řekl odvážně Kamil, a ještě dodal, “takže se tady dají vydělat slušný prachy!”, a oni se rozesmáli znovu, a jeden z nich řekl: “Jasně, chlapi, je to 180 korun za vagón, támhle jsou rukavice, a teď tu čekáme, protože vagóny přistaví tak za půl hodinu”.

Vyšlo to!

V duchu jsem kalkuloval, že když s Kamilem vyložíme dva vagóny, bude to pro každého 180 korun čistá ruka. Byla to asi polovina toho, co jsme mohli dostat za skelnou vatu, ale zase byla mnohem větší šance, že to ve zdraví přežijeme. A pak tu tuhle “škváru” budeme vydělávat každý víkend.

Tedy to jsem si myslel.

V přistavených vagónech nebylo uhlí, ale balíky s briketami. Vykládaly se tak, že jste je museli malými držáčky popadnout a vynést ven na plošinu. Zdánlivě snadné a ne moc náročně. Tedy první půlhodinu. Druhou půlhodinu to bylo horší, další hodinu docela dost nepříjemné a pak začalo peklo.

Kamarádi Cikáni vyložili ve dvou do oběda tak dva tři vagóny. My měli s Kamilem ve dvanáct hotovou necelou polovinu prvního vagónu. Ještě podotýkám, že já měl v té době dva metry, Kamil asi o pět centimetrů míň, a oba jsme byli o hlavu větší než nejvyšší Cikán. Byli jsme v nejlepších letech a nejlepší formě.

V poledne jsme byli na konci sil.

Pochopili, že ten vagón sami nedoděláme, a přidělili nám nejstaršího ze své party, asi šedesátiletého veselého taťku Cikána, který celý den kouřil jednu cigaretu značky Mars za druhou, a ten nám vyrazil na pomoc. My se tam s ním motali ještě dvě hodiny, a zatímco on sám vyložil asi tak třetinu vagónu, my zvládli ten bídný zbytek.

Zkrátka, dopadlo to tak, že jsme skončili ve dvě, já a Kamil jsme dostali každý šedesát korun, a Cikáni se smáli, až se za břicho popadali. A říkali, ať za týden přijdeme zas, protože je s námi větší legrace než s Menšíkem a Bohdalovou dohromady.

No a teď jsem u toho: cestou tramvají dolů do centra jsem se rozhodl, že už NIKDY nechci pracovat.

Nepovedlo se mi to stoprocentně. Celou vysokou jsem ještě pracoval na vlakové poště na Hlavním nádraží, ale i to už docela šlo. A pak ještě párkrát, namátkou na několika brigádách, nebo když jsem se po přestěhování za Prahu rozhodl, po vzoru amerických filmů, že budu při sekání trávy “přicházet na jiné myšlenky”.

Ale od roku 1990 můžu poctivě říct, že jsem si nikdy nevydělával peníze prací. Ano, občas se stalo, že jsem musel pracovat, ale nikdy to nebyla “práce”. Nechodil jsem “do práce”. Protože to, co celý život dělám a čím si vydělávám, mě šíleně baví.

“Nechtějí pracovat ani o minutu déle” je pro mě naprosto nepochopitelný titulek. Když jsme se ženou takzvaně budovali rodinu a měli malé děti, to nejtěžší bylo usmlouvat, abych mohl “pracovat déle”. Třeba aspoň o tu minutu. Protože to byla moje posedlost. Stále je.

Článek o mém pracovním životě by se mohl jmenovat: “Pořád skuhral, že by chtěl pracovat ještě aspoň o minutu déle”.

Ano, chápu, mám v životě štěstí. Nepovyšuju se, jsem pokorný. Děkuju za to osudu. Ale i tak si myslím, že to platí pro spoustu lidí, které znám. Jasně, že všichni máme své vášně a radosti, které s prací nesouvisí. A milujeme ten moment, kdy odejdeme z kanceláře, nebo vstaneme od stolu, a máme takzvaně “padla”.

Ale trik je v tom, že se v ten samý moment začneme těšit (někdy tajně, abychom nebyli trapní), až si za ten stůl zase budeme moct sednout.

Znovu opakuju, je mi jasné, že to nejde pro každou práci. Nikdy bych se o těchhle věcech nedohadoval s někým, komu je čtyřicet nebo padesát, a tvrdil by mně, že jeho práce je ubíjející, úmorná a hrozná.

Ale když je někomu dvacet nebo třicet? Mám jedinou radu. Najdi si práci, kterou budeš milovat, a v ten moment máš doživotně padla. Nechoď na mě s řečmi o “work/life balance” a s podobnými moudry. Možná se tam dopočítáš výsledku nějakou vyšší matematikou, ale dopředu říkám, že nevím jak. A hlavně mě to nezajímá.

Mám jednodušší rovnici. Life = work + fun.

A jestliže

work = fun,

pak platí, že

Life = 2fun.

Konec důkazu, víc matematiky nepotřebujeme.

Sorry.

Tohle není žádný mezigenerační rant. Nechci se vytahovat na lidi, kterým je o třicet let míň, a říkat jim nějaká svoje moudra. Vím, že spoustu věcí mají těžších, než měla moje generace. Ale spoustu jiných věcí mají lehčích. Ale to, co se píše v článku na Novinkách, je jedna z nejsmutnějších věcí, které jsem za dlouhou dobu četl.

A to podotýkám, že mým oblíbeným novinářským žánrem jsou nekrology v anglických denících.

Být o třicet let mladší, jsem titulkem “Mladí nechtějí pracovat ani o minutu déle” uražený ještě mnohem víc, než když mi kápo cikánské party na Nákladovém nádraží v roce 1984 řekl: “Ty pičo, basketbalisto, jsi nějakej vygumovanej, ne?”

Já popadal dech na lavici v domku na nádraží, on vykládal svůj čtvrtý vagón a já dodnes slyším jeho chrchlavý smích.