Dylan Transfigured: Deep Focus - ArtReview

Je jaro 2021, někde v Malibu.

Přesný den neznáme. Dylan nám ho neřekne, protože Dylan neříká nikdy nic, a když už něco řekne, není jisté, že to myslí vážně. Tak si to datum domysleme: je středeční dopoledne a za oky ateliéru je oceán, který však nikdo nevnímá, protože tam je pořád.

Svět je napůl vypnutý. Ano, covid, uř rok a něco. Lidstvo se naučilo péct kváskový chleba, hádat se na Zoomu a umírat o samotě. Amerika má za sebou volby, ve kterých Trump prhrál, a před sebou éru, o níž zatím nikdo moc netuší. To je výhoda a někdy i nevýhoda pohledu z budoucnosti, protože my už víme, co bude.

Dylan to neví. Stojí před plátnem. Metr jedenáct na metr sedmdesát dva. Akryl.

Je mu sedmdesát devět, za pár týdnů osmdesát. Což je věk, kdy už chlap nemusí nikomu nic dokazovat, zvlášť když má doma někde ve skřínu Nobelovu cenu za literaturu a v bance zhruba tři sta milionů dolarů za katalog písní, který loni v prosinci prodal Universalu. A je taky legenda. Takže by mohl dělat cokoli.

Ale on místo toho maluje restauraci, která je teď v Kalifornii častěji zavřená než otevřena. Restauracím tohoto typu se říká diner a ve filmech se v dinerech může klidně potkat miliardář a řidič náklaďáku.

Jasně, že se nepotkají. Ale čistě ta možnost, že by se potkat mohli, činí z dineru místo se zvláštní atmosférou. Dylan chce, aby to na obraze bylo vidět. Času má na malování dost.

Tady je potřeba říct jednu věc: Dylan jezdil na turné přes třicet let v kuse. Sto koncertů ročně. Říkalo se tomu Never Ending Tour, protože nikoho nenapadlo, že by mohlo skončit. Pak přišel březen 2020 a ukázalo se, že i nekonečné turné se dá zrušit jedním emailem. Muž, který strávil půl života v autobuse mezi dvěma městy, najednou sedí doma.

Co dělá člověk, kterému vzali cestu? Maluje to, co si z cest pamatuje. Nebo …

V roce 2011 vystavil v newyorské galerii Gagosian sérii obrazů z Asie a fanoušci mu do týdne dokázali, že nejmíň sedm z osmnácti pláten jsou překreslené cizí fotografie, včetně jedné od Cartier-Bressona. Byl z toho skandál.

Teď už se s tím netají a říká tomu metoda. Až dokončí celou sérii, pojmenuje ji Deep Focus, Deep Focus, podle filmařské techniky, kdy je ostré popředí i pozadí zároveň. Spojení s filmem je důležité, protože takhle Dylan pracuje. Pouští si staré filmy, zastaví záběr a maluje.

Na plátně před ním je teď interiér dineru. Tyrkysově zelené stěny, barové stoličky, dvě siluety vzadu u tabule s menu. A v popředí, čelem k divákovi, muž v tmavém kabátu a klobouku. Před sebou otevřený zápisník. Pravou ruku zdviženou, v gestu, které může znamenat cokoliv. Přísahu, nebo pozdrav … možná si chce objednat.

Který film to je? Nevíme. Badatel Scott Warmuth, který Dylanovým obrazům dohledal přes čtyřicet filmových předloh, tenhle konkrétní pramen nenašel. Zato si všiml, že ten chlap v klobouku vypadá jako Leonard Cohen. Jako Cohen z posledních turné, kdy stál u mikrofonu s dlaní zdviženou jako rabín, který žehná publiku.

Cohen je čtyři roky po smrti. Je muž v klobouku na plátně on? To by mohl říct jen Dylan. Ale on neříká nikdy nic, to už víme.

Dylan míchá barvu. Zelenou, do které jde trochu modré. Tahy má hrubé, kontury lehounce nejisté; kritici si toho všimli, ale nijak to nerozmazávají, a samozřejmě by mohli napsat, že geniální písničkář není Hopper, ale rozhoduje snad o opravdovosti umění jistota tahu štětcem?

Tah štětcem. Ještě jeden. Hotovo.

Za půl roku, na konci listopadu 2021, bude obraz viset v Miami na výstavě Retrospectrum a devět pláten ze série ukáže londýnská galerie Halcyon. Filmové momentky dostanou jméno: Nejlepší káva na světě. Cedulku s tímhle sloganem má nad pulzem vyvěšena spousta kaváren. Všichní ví, že to je lež, a pak taky: jak se vlastně pozná to nejlepší na světě?

Roberta Smith z New York Times bude tvrdit, že Dylanovo malování jde „od špatného k horšímu”, Jonathan Jones z Guardianu bude tvrdit opak, a trh to vyřeší po svém: signovaný tisk ze série se prodá za pět tisíc liber.

Na to, že tahy štětcem dělal jeden z nejslavnějších umělců současnosti, je to až dojemná suma. Mohli bychom se Dylanovi vysmát, říct mu: “Ševče, drž se svého kopyta!”, ale jemu by to bylo jedno.

Ale to všechno je budoucnost. Teď je jaro 2021, diner na plátně má otevřeno, káva je nejlepší na světě a muž v klobouku zamrzl v gestu, kterému nikdo nerozumí.

Dylan odloží štětec. Někde v domě chladne skutečná káva. Určitě není nejlepší na světě.

Ale nikomu to nevadí.

Jedno procento

Spisovatel, Bob Dylan, 2021