"Skočte si domů pro kartáček na zuby!"

Teď všichni vzpomínají na Jiřinu Šiklovou, a asi den jsem to vydržel, ale FOMO, znáte to, tak rovněž přidám jednu historku. Pokusím se o maximální přesnost, ale nevylučuju, že v detailech může moje paměť selhávat.

Poprvé jsem ji viděl v úterý 21. listopadu 1989, asi tak ve dvě hodiny odpoledne, když přišla do největší posluchárny FEL ČVUT v Dejvicích. Ano, byla to slavná místnost 256, kde se odehrával i filmový klub. A taky přednášky z fyziky a matematické analýzy.

Bylo to v momentu tzv. sametové revoluce, kdy většina z nás (v Praze, ve věku kolem dvaceti) už ani na vteřinu nepochybovala o tom, že ta věc je vyhraná. Možná ne úplně k demokracii, ale že už prostě ten debilní mrtvolnej jakešovskej režim je pryč.

Zaskočili jsme do 215 před cestou na Václavák, kde jsme měli v plánu komunismus definitivně svrhnout. Seděl jsem vedle svojí budoucí ženy, kterou jsem velmi miloval, a to nejen proto, že byla pokladníkem stávkového výboru a měla v batohu nějaký vysoký obnos vybraných peněz, možná i desítky tisíc korun. To v té době bylo asi tolik, kolik dneska stojí heliskiing na Aljašce. Možná víc!

A v tu chvíli se na pódiu objevila drobná žena, která - místo aby nám poradila, jak se tvářit, až nás s vítěznými úsměvy bude filmovat CNN - začala radit: a) abychom si domů skočili pro kartáček, protože je docela pravděpodobné, že část z nás skončí v cele předběžnýho zadržení, b) abychom si zapamatovali telefon na právníka nebo aspoň na rodiče, c) abychom z toho nebyli přešlí, protože v base je často docela sranda, což nám ona může potvrdit, protože tam byla.

Nebylo to přesně, co jsme chtěli slyšet. Ale zároveň z ní sálala energie a radost, a ze všeho toho zmatku a bláznivých událostí konce roku 1989 je to jedna z věcí, které si pamatuju nejjasněji a nejzřetelněji.

Abyste to nemuseli googlovat: komunismus jsme pak opravdu svrhli, v cele předběžného zadržení nikdo z nás neskončil, a zhruba tak za 40 dní začala 90. léta. Všechno pak bylo složitější a zamotanější, než jsme si mysleli.

Avšak to nám ta příjemná žena, kterou jsme považovali za "bláznivou babku" (byla o dva roky starší než já dnes), raději neřekla. Avšak asi to tušila, protože jak jsem v následujících víc než třiceti letech zjistil, byla chytrým a dobrým člověkem. Jen nám nechtěla kazit odpoledne. Ale na ty řeči o kartáčku na zuby se měla vykašlat, to jo.