Je léto 1899, Giverny, chvíli po sedmé ráno. Řekněme červenec? Není to vyloučeno. Historici tvrdí jen „léto” a Monetova korespondence z té doby je spíše strohá. Což je pro něj neobvyklé.
Francie žije Dreyfussovou aférou. V srpnu se v Rennes sejde soud, Alfreda Dreyfuse podruhé odsoudí a vláda ho vzápětí omilostní. Rodiny se u nedělních obědů dělí na dva tábory. Monet patří k tomu menšímu. Zolovi loni napsal „bravo, a ještě jednou bravo”, a to něco znamená, protože podobná zvolání nejsou jeho styl.
Dům v Giverny ale zároveň žije vlastními starostmi. V lednu umřel Sisley, první (měřeno vášní) a poslední (měřeno finančním úspěchem a slávou) ze čtyř nejznámějších impresionistů. Těmi třemi dalšími jsou samozřejmě Monet, Degas a Renoir. Než zemřel, pouze o Sisleyho obrazy obchodníci nejevily zájem a ceny jeho obrazů se nehýbaly.
A samozřejmě, když byla oznáena jeho smrt, vylétly nahoru. Ne do nebes, ale na zabezpečení dětí to stačilo. Monet ale stejně uspořádal dražbu svých, Renoirových a Pissarových obrazů, jejíž výtěžek šel taky Sisleyho sirotkům.
No a pak v únoru umřela Suzanne. Dcera Monetovy druhé ženy Alice, která mu často stála modelem. Dívka se slunečníkem z obrazu z roku 1886. A taky matka dvou dětí. Bylo jí třicet. Alici to zdrtilo a Monet, kterému je padesát osm, zjišťuje, že zármutek je horší než prázdnota.
A to prázdnotu vždycky tak nesnášel.
Za domem vede železnice z Gisors do Pacy a za ní je pozemek, který si koupil před šesti lety. Aby ho zkultivoval, potřeboval trochu vody z potoka, vytékajícího z řeky Epte. Napsal tehdy dopis prefektovi: že chce vykopat “dvě nádrže bez zdiva”, s hloubkou méně než 85 centimetrů.
Vesničané byli proti, báli se, aby jim jeho cizokrajné kytky (ano, lekníny od Latour-Marliaca!) neotrávily dobytek. A hlavně, ani za deset let, co v Giverny Monet bydlel, si na divného Pařížana nezvykli. Provokoval je svým podivným chováním, když se s malířskými stojany toulal po polích, kde oni pracovali.
Ale prefekt mu to nakonec dovolil, s výhradami a podmínkami, ale přece.
Monet rozloží stojan. Plátno skoro metr na metr, skoro čtvercový formát. Most má zabrat celou šířku a oblouk se má skoro dotýkat horního okraje. Žádný horizont. Pod mostem jen voda, na ní lekníny, ve vodě vrby a nad nimi nebe.
Monet měl spíš návyky lovce okamžiků než malíře. S hodinkami v ruce číhal na počasí a chtěl vidět něco, co nikdo jiný nevidí. Ale potřeboval to vidět, to byla ta potíž. V Étretatu jím vlna hodila o útes a vlastní paleta mu rozbila obličej. V Antibes mu vítr zasypal obraz pískem. V Dánsku měl omrzliny. Trpěl, když zahradník pokácel topoly, které zrovna maloval, a v sadu mezi dvěma sezeními někdo očesal jablka. „Závidím těm, kdo malují podle představivosti,” napsal jednou.
Myslel to vážně.
A teď má před sebou motiv, který mu nikdo nevezme a který neuteče. Protože mu patří. Jeho přítel a uznávaný kritik Gustave Geffroy bude v listopadu následujícího roku psát o “titěrné nádrži”, a nebude to nod něj posměch. Spíš obdiv, že Monet i z takové louže dokázal vykřesat umění.
Není to jeden obraz, ale celá série. Dvanáct pláten za jedno léto, všechna z téhož břehu, tentýž most. Mění se jen čas, kdy Monet pracuje. Slunce se v průběhu létta na obloze posouvá, ale Monet potřebuje stejné světlo.
Přece závidí těm, kteří malují podle představivosti.
Utíká před realitou plnou zármutku? Samozřejmě. Smutek se namalovat nedá, ale dá se mu ztratit po stejné cestě dvanáctkrát za sebou.
Za dva roky Monet rybník rozšíří a most zaroste vistárií. Za dvacet let už bude malovat jen hladinu, na plátna snad nekonečně dlouhá. Slíbil je Clemenceauovi, svému příteli a v té době premiérovi, a veřejnosti byla zpřístupněna v Oranžerii otevřené v roce 1927. Ironií bylo, že v té době už impresionisté Paříž nezajímali a Monetově pozdnímu stylu se kritika vysmívala.
Ale to bylo naštěstí už pět měsíců po jeho smrti. Zemřel 5. prosince 1926. O sto let později Oranžerie udělá k výročí velkou výstavu, na kterou se budou stát zase nekonečné fronty.
Monet namíchá zelenou. Štětec maluje dlouhými tahy oblouky zábradlí.
, na plátna dlouhá jako tramvaj; lidé v Oranžerii budou sedět v oválném sále a připadat si jako na loďce. Bude přitom skoro slepý. Clemenceauovi napíše, že vidí tak špatně, že by radši neviděl vůbec. Letos v prosinci uplyne sto let od jeho smrti a Oranžerie udělá výstavu o tom, jak maloval čas. Fronty budou až k Seině. Nikdo v nich nebude vědět, že v létě, kdy to všechno začalo, stál za tratí dům, kde bylo zavřeno a ticho.
Namíchá zelenou. Dlouhý tenký tah, nad ním druhý, to je zábradlí. Štětec se zastaví. Pak voda a v ní odraz. Jistěže lekníny: krátké, šikmé, jako kdyby je někdo vysypal na hladinu. Líné letní odpoledne ve stínu u vody, popíše to katalog londýnské Národní galerie.
Líné? Možná, na to slovo má každý jiné nároky. Monet se kolem půl dvanácté zvedne; oběd se podává vždy přesně, na tom trvá. Za domem po trati projede vlak do Pacy. Lekníny se ani nepohnou, do světa Monetových jezírek počasí nesmí.
Ale stejně si na počasí večer v dopise postěžuje.