Mnozí si lámeme hlavu problémem: jak je možné, že tolik Rusů, včetně těch vzdělaných a inteligentních, říká, že s válkou proti Ukrajině je to “složitější”? My na tom nic složitého nevidíme: Ukrajince bereme jako národ, který má právo na svou státnost. A jakkoli mají Rusové s Ukrajinci podobné kořeny a blízkou kulturu i jazyk, nemůže to ospravedlnit jejich odporné a barbarské a násilnické jednání. Nemůže to ospravedlnit ani vysvětlit to, že zbytečně umírají lidé. A že se dalším miliónům lidí zhroutil svět. Rusko se tím na desítky let vyřadilo z civilizované společnosti.

Co je na tom “složitějšího”? Mám na to teorii, a samozřejmě vůbec netuším, jestli je správná. Ale zdá se mi, že mnoho Rusů, zejména těch vzdělanějších, cítí úzkost a zmatek z toho, že mizí svět, který jim rozuměl. Svět který kolonizovali podobně jako jiné mocnosti, ale díky komunismu vlastně nikdy tuhle pozici neopustili.

A když píšu, že mizí svět, který jim rozuměl, myslím to i doslova. Odchází ruština jako jazyk. Dřív byla na “dobytých” územích jazykem elity a intelektuálů, to dnes přestává platit.

Pokud jsou Rusové vzdělaní, tak chápou, že nacionalismus je harampádím, které do 21. století nepatří. Nemusí ani věřit státu, který je zkorumpovaný a nefunkční. Nezajímají je opanovaná území, ať už ze strategických nebo ekonomických důvodů. Ale děsí se úpadku vlivu ruštiny. Jazyk je pro ně symbolem velikosti a důležitosti Ruska.

Uvědomil jsem si to, když na mě z nějakého obskurního proruského webu na sociálních sítích “vyskočila” báseň o Ukrajině od Josifa Brodského. Nejsem velký čtenář poesie, ale pamatuju si, jak jsem četl jeho básně koncem 80. let, poté, co v roce 1987 získal Nobelovu cenu za literaturu. V té době žil už asi patnáct v Americe, kde se stal profesorem literatury na nejvýznačnějších univerzitách. Byl víc Žid než Rus, a geniálně oslavil Benátky v eseji Vodoznaky (česky vydal Prostor v roce 2003). V Benátkách je také po pochovaný, na hřbitově na ostrově San Michele.

Pro komunistickou část světa byla Nobelova cena pro Brodského další z mnoha nepříjemností, s kterými se v 80. letech potýkala těsně před svým zhroucením. Paradoxně se o Brodském víc mluvilo v tehdejším Sovětském Svazu, kde už byla Gorbačovova “glasnosť”, než v bývalém Československu. Byl jedním ze symbolů antisovětského odporu. Už jako známý básník byl za Brežněva obviněn z “parazitismu”, odsouzen k nuceným pracem, avšak díky konexím na Západě byl nakonec “pouze” donucen k emigraci. Zemřel jako uznávaný intelektuál, už víc americký než ruský, na infarkt v roce 1996 ve svém bytě v Brooklynu.

Byl symbolem touhy po svobodě a velikosti ducha, který triumfuje nad státní represí či jakýmkoli násilím. A přesto, když Ukrajina v roce 1991 vyhlásila svou nezávislost, nesl to zřejmě nelibě a úkorně. Čímž jsem zpět u básně O nezávislosti Ukrajiny, kterou v té době napsal a dnes se sem tam objevuje v kontextu názorů, které se snaží nepochopitelnou a neomluvitelnou agresi Ruska vůči Ukrajině vysvětlovat či racionalizovat.

Brodskij píše o ukrajinské touze po nezávislosti s despektem a zlobou. Je to dané okolnostmi, ostatně v roce 1991 se k rozpadu Sovětského Svazu stavěly skepticky i mnohé západní země, včetně USA. Byla obava, že konec komunistické říše přinese nestabilitu a riziko pro globální mír.

Proč byl k ukrajinské svobodě nevrlý Brodskij, muž poetického smýšlení a s darem psát verše tak křehké a dojemné, které drtily cynismus racionálního, globalizujícího se světa? Ta odpověď je jednoduchá, napsal v roce 2011 v časopise New Yorker Keith Gessen, šlo o jazyk. Brodskij věděl, že jeho verše mají ultimátní sílu právě v ruštině. V jazyce, odsouzeném politikou k ústupu ze slávy.

Brodskij byl demokrat, člověk milující svobodu a respektující právo na sebeurčení. V ruské kultuře není mnoho autorů, u kterých by o tom byly tak malé pochyby. Když v podstatě ve stejné době usilovala o nezávislost Litva, hlasitě a veřejně ji podporoval. Proč ne stejný postoj Ukrajiny? Litva byla (a je) částečně ruská vinou Stalina a jeho stěhování “poddaných”. U Ukrajiny byla situace jiná: mnoho Rusů nepovažovalo ukrajinštinu za svébytný jazyk, ale spíš za jakési “nářečí”. Byli přesvědčeni (a ano, mýlili se!), že pro kulturu a budoucnost Ukrajiny je lepší zachovat a prosadit ruštinu.

Podobně my Češi bychom mohli mluvit a psát dominantně německy, nebýt obrozenců. A já někdy, jen částečně s nadsázkou, říkám, že to pro český národ byla ta největší pohroma. Samozřejmě, že jako člověk, živící se psaním, miluju češtinu. Uvědomuju si její krásu i odlišnosti vůči jiným jazykům. Ale zároveň si říkám, jak by byl pro mě - jako člověka živícího se psaním - život snadnější, kdybych měl stejný cit a vyjadřovací schopnosti v němčině, jazyce, kterým mluví o řád víc lidí než česky.

Mnoho Rusů je přesvědčeno, že pro Ukrajince by bylo lepší, kdyby zůstali přimknuti k Rusku. Část z nich si to myslí upřímně, a ukrajinské snahy o nezávislost si vykládají jako nevděk, případně výsledek nějakých temných sil. Jsem si skoro jistý, že to platilo pro Brodského, básníka s fascinující imaginací a mimořádným intelektem.

Neomlouvám ani trochu morální relativismus Rusů, odmítám jejich imperiální choutky a sklony. Upřímně, nemám Rusy rád, iracionálně a pocitově. Ale o to víc drásá můj postoj moje láska k pár Rusům, které obdivuji. Namátkou: Čechov, Gogol (vím, “technicky” Ukrajinec), Jesenin či právě Brodskij.

Vzpírám se žít ve světě, který nás nutí zastávat postoje, vydávané za jediné “morálně správné”. Ale zároveň vím, že tou druhou možností je mravní relativismus, přinášející ještě víc škod. Nepíšu tenhle text proto, abych kohokoli přesvědčil. Spíš abych ukázal, jak složitý a nesrozumitelný je svět, v kterém jsme odsouzeni žít. Je to svět, který není dobrý, nebo zlý, nýbrž zlý, anebo strašný.

Ano, to není moje myšlenka, ale píše ji Brodskij ve svém textu “Následky politiky duchovní kastrace”, velmi případně: “Neboť kdo bojuje proti zlu navenek, ztotožňuje se automaticky s dobrem a začíná se sám považovat za nositele dobra. Život – tak, jak skutečně je – je ne boj mezi dobrým a zlým, nýbrž spíš mezi zlým a hrozným. A lidstvo dnes nemá volbu mezi dobrým a zlým, nýbrž spíš mezi zlým a strašným.”

Volba je jasná, myslím. A nepochybuji o tom, kde by dnes stál Brodskij, kdyby žil. Ale je dobré a možná nezbytné připomínat si, že svět je složitější, než si myslíme.