Rozhovor s nejhorším člověkem

Nová povídka z fleku

Moderátoru Šťastnému zazvonil mobil. Skryté číslo. Šťastný dřív tyhle hovory ignoroval, ale v posledních letech se naučil, že právě ze skrytých čísel občas přicházely dobré tipy.

"Šťastný," představil se.

"Zdravím, Mirku. Tady Hartl. Máte chvilku?"

Šťastný Hartla znal, byť ne osobně. Byla to šedá eminence mnoha celebrit i politiků. Někteří přisuzovali jeho zákulisním praktikám až nadpřirozené schopnosti, jiní ho považovali za hochštaplera.

"Mám chvilku, povídejte," řekl.

"Mám pro vás tip. Dostanu k vám do studia nejhoršího člověka."

Nevěděl jsem, že už zase pracujete pro Babiše, zažertoval Šťastný, protože Hartl pro něj kdysi opravdu pracoval.

"Mluvím zcela vážně. Tak chcete, nebo nechcete?", řekl Hartl.

Šťastný odpověděl: "Podívejte, já si hosty obvykle vybírám sám A měl jsem ve studiu jak vrahy, tak opravdu odpudivé politiky. Myslím, že nemám zájem."

"Zvažte to. Host, kterého vám nabízím já, je úplně jiná liga."

Šťastntý dělal jeden z nejsledovanějších podcastů v zemi a mohl si hosty vybírat. Na druhou stranu mu instinkt říkal, že Hartl nabízí opravdu velkou rybu.

"Dobře," řekl po chvíli. "O koho jde?"

"To vám neřeknu. Ale přivedu ho zítra v osm večer do studia."

"Zítra dělám rozhovor s ministrem."

"To je zrušené," řekl Hartl.

Šťastný se chtěl ohradit, ale Hartl zavěsil. Za minutu přišla esemeska od ministrova tajemníka, že se rozhovor ruší kvůli neodkladným povinnostem.

Následující večer seděl ve studiu proti Šťastnému obyčejně vyhlížející muž kolem čtyřicítky. Měl na sobě džíny a světle modrou košili. Představil se jako Tichý. Přišel sám. Hartl nedorazil. Ve studiu tak byli jen tři, ještě s kameramanem, který Šťastného podcast natáčel.

"Povězte mi něco o sobě," začal Šťastný standardně.

"Jsem účetní," řekl Tichý. "Nic zajímavého."

"Diváci by měli vědět, že jste tady, protože jste o sobě slíbil říct něco hrozného", řekl Šťastný.

"To není tak úplně pravda. Něco hrozného o sobě řeknete vy," odpověděl Tichý klidně.

Šťastný se zarazil. Něco bylo špatně. Cítil to v kostech. Jako když se před bouřkou začne měnit tlak vzduchu.

"Proč bych to říkal?", zeptal se.

"Protože začnete mluvit pravdu," řekl Tichý. "Všichni začnou mluvit pravdu, když jsem poblíž. Je to... dar. Nebo prokletí, záleží na úhlu pohledu."

Šťastný se zasmál. "To je nějaký trik?"

"Ne," řekl Tichý. "Už to začíná, že? Cítíte to. Tu potřebu říct pravdu."

Šťastný skutečně něco cítil. Divné jehličky v konečcích prstů, horko, a pak tak jakousi lehkost, jako kdyby měl omdlít. Ale neomdlel. Měl nutkání mluvit.

"Před třemi lety jsem dostal úplatek," řekl náhle. “Za to, že jsem v pořadu nepustil reportáž o jednom developerovi."

Hned se zarazil. Tohle nechtěl říct. Nikdy. Nikomu. Podíval se na Tichého, který seděl klidně a pozorně ho sledoval.

"To není všechno, že ne?", zeptal se Tichý tiše.

"Ne," řekl Šťastný. Cítil, jak mu po zádech stéká pot. "Dostal jsem i další úplatky. Menší. Za různé rozhovory s politiky. Posílal jsem jim dopředu otázky."

Kameraman se neklidně zavrtěl.

"Pokračujte," řekl Tichý.

A Šťastný pokračoval. Všechny. O penězích, které ukradl. O ženách, které podvedl. O lidech, kterým ublížil. O lhaní, které se stalo tak přirozeným, že si je uvědomil až teď, když říkal pravdu.

Tichý ho jen občas přerušil, aby se vyptal na detaily toho, o čem Šťastný mluvil. Role se obrátily. Otázky kladl on.

Po hodině už Šťastný neměl co dalšího říct. Seděl na židli a bylo pár vteřin ticho. To se v podcastu vždy zdá jako věčnost. "Kdo jste říkal, že jste?"

"Účetní," usmál se Tichý. “A nejsem zajímavý.”

“Jste nejhorší člověk. Tohle měl být rozhovor s nejhorším člověkem,” vypravil ze sebe Šťastný.

“Taky byl,” řekl Tichý.

Mrkl na kameramana a ten vypnul kameru. Byl profesionál, takže poprvé promluvil až teď. "Jsem nevěrný ženě. Jestli to teda někoho zajímá."

Tichý mile přikývl a vstal. "Myslím, že už půjdu. Kdy ten podcast odvysíláte?", zeptal se.

"Nikdy," řekl rychle Šťastný.

"Ale to je škoda. Je to asi to nejlepší, co jste zatím natočil." Zamířil ke dveřím.

"Stůjte. Ještě vás musím zabít. A kameramana taky," řekl Šťastný, a to, že to zaznělo nahlas, nikoho nepřekvapilo.

"To neuděláte," řekl Tichý, otevřel dveře, vyšel ven a byl pryč.

Šťastný se podíval na kameramana. Chtěl mu říct, že mu to je líto, ale že ho opravdu bude muset zabít. Avšak jakmile otevřel ústa, ke svému překvapení řekl: "Samozřejmě jsem žertoval."

Ten efekt byl pryč. Byla to úleva, nemuset říkat pravdu.

Dodal: "Tu nahrávku samozřejmě musíme zničit." A tebe se zbavit, dodal v duchu, ale na kameramana se jen usmál.

"Nezabíjej mě. Bylo by to zbytečné. Tu nahrávku jsem už poslal do cloudu," řekl kameraman.

"Co plánuješ?", zeptal se Šťastný. "Chceš peníze? Kolik?"

Chci tě zničit, řekl kameraman.

Druhý den byla ta zpráva na všech zpravodajských serverech jako číslo jedna. V podcastovém studiu byli nalezeni dva mrtví muži. Jedním z nich byl asi nejsledovanější moderátor v zemi. Policie případ podle neoficiálních informací vyšetřuje jako vraždu a sebevraždu.

Některá média zmiňovala i to, že posledním hostem pořadu byl tajemný neznámý muž, po jehož identitě se pátrá. Nahrávka rozhovoru se zatím nepodařilo najít.

Hartl to četl ve své kanceláři někdy v deset dopoledne. Pak mu zazvonil mobil. Podíval se na displej. Skryté číslo.

Ignoroval ho. Měl zásadu tahle čísla opravdu nikdy nezvedat.