Rain drops are falling on my head

Obdiv a láska k hercům mi vždycky přišly komické. Co to je za divný vztah k lidem, kteří předstírají, že jsou hrdiny nějakých vymyšlených příběhů? Sem tam mi v minulosti přišlo líto, když nějaký herec nebo herečka umřeli, protože byli součástí mého života, a jak známo, sentiment je silná věc.

Když mi dneska v tramvaji číslo 14 ve Vodičkově ulici přišla zpráva od ženy, že umřel Robert Redford, tak to bylo asi poprvé, kdy mě smrt herce zasáhla. Jako kdyby to byl někdo blízký, nebo aspoň někdo, koho jsem znal a s kým jsem se setkával. Což je samozřejmě hloupost.

Překvapilo mě to, a když jsem pak pitval svoje pocity, tak jsem se snažil přijít na to, proč to tak bylo. Jsem ročník 1968, a všechny velké Redfordovy filmy jsem viděl v komunistickém Československu s nějakým zpožděním, v kině nebo v televizi.

Ale všechny pro mě něco znamenaly, a to je asi ten klíč k tomu zvláštnímu vztahu, který jsem k Redfordovi měl. Paul Newman byl větší frajer a víc se líbil holkám (a ta scéna s písničkou Raindrops are falling on my head je naprosto geniální), ale Redford byl hned v několika filmech někým, kým jsem si - jako kluk a jako teenager - dokázal představit, že budu taky.

A nevím to přesně, ale nemůžu vyloučit, že když hrál Boba Woodwarda ve filmu Všichni prezidentovi muži, že to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl být novinářem. Ne hned, a bylo třeba, aby se v Československu změnil režim, aby se to opravdu stalo ... ale ten film mě nekonečně zasáhl a doneška ho znám prakticky nazpaměť.

Ale tou nejsilnější scénou je ta závěrečná z kovbojky Butch Cassidy a Sundance Kid. Když ti dva vyběhnou s kolty v ruce vstříc jisté smrti, a je to nekonečně smutné, ale zároveň je to happyend. A už nevím, kolik mi přesně bylo, když jsem tu scénu poprvé viděl, ale tipuju něco kolem dvanácti.

A dodnes si pamatuju svoje smíšené pocity. Jako dítě jsem se hrozně bál smrti, od asi pěti let, kdy jsem si v tramvaji číslo 12 někde kolem holešovických jatek uvědomil, že umřu, a měl jsem pocit, že se na mě zhroutí celý Vesmír, a děda mě vzal za ruku, a pak jsme vystoupili ve stanici Dělnická, a šli domů, kde babička vařila rajskou.

No a bylo to právě v tom filmu s Redfordem a Newmanem, kdy jsem poprvé vzal smrt na milost, a uvěřil tomu, že jsou situace, kdy smrt může dávat smysl a může být důstojná. A pořád je nekonečně smutná, ale v nějakých situacích je tím nejméně hrozným ze všech hrozných řešení. A že jsou věci (lidi, situace, atd.), kdy se můžete rozhodnout, že za ně chcete umřít, a to i v případě, že ze smrti máte nekonečnou hrůzu.

Bylo to skoro stejně silné jako ten pocit u holešovických jatek.

Jen chci napsat, že když mi žena dneska napsala, že umřel Redford, tak mi to přišlo opravdu líto, a skoro jsem měl takové to šimrání u kořenu nosu, což mám vždycky, když se zdá, že bych se mohl rozbrečet. A hned jsem se zastyděl, protože to je vážně komické, a chytrý člověk přece nebrečí, když zemře herec, tedy člověk, který se živí tím, že předstírá, že je někdo jiný.

Co je to za blbost, panebože?

Teda ale je mi to líto a nechci být patetický, protože to nesnáším, ale nemůžu si pomoct. Skoro mi to připomíná ten bonmot, že člověk má dva životy, a ten druhý začíná, když zjistí, že má jenom jeden. A kdyby to tak bylo, tak Redford by docela dobře mohl být mým nejoblíbenějším hercem v životě, který právě skončil.