Kdybychom dali Chatu GPT úkol, ať vymyslí hosta, s kterým by bylo dobré zahájit podcast o tom, jak různí lidé různě využívají generativní umělou inteligenci, asi by vymyslel inženýra Radko Sáblíka.
Nejen proto, že zároveň s tímto pocastem startuje i školní rok. Nebo proto, že právě učitele a ředitele škol čeká obzvlášť těžký rok, protože nástup inteligentních chatbotů přinese do školství jak velké šance, tak i velké úkoly.
Radko Sáblík je však mimořádnou osobností bez ohledu na tyto okolnosti. Ředitel Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia vybudoval institucí, která nemá obdoby.
Asi by vás nenapadlo, že v na pohled obyčejném smíchovském baráku sídlí střední škola, při které zároveň funguje startupový inkubátor, coworkingové centrum, hardwarová laboratoř či mediální dům. Nic podobného na světě nenajdete, a to se nějakou partnerskou instituce pokoušel Radko Sáblík najít. Ale neuspěl ani v americkém Silicon Valley.
Stručně k našemu hostu: vystudoval Fakultu strojní ČVUT v Praze. Již během studií se aktivně věnoval sportu, hrál závodně basketbal, působil jako trenér i rozhodčí v první basketbalové lize mužů. Kromě toho působil jako skautský vedoucí a předseda Sokolu Motol.
Od roku 2002 vede Smíchovskou průmyslovku a gymnázium, školu, která byla magazínem Forbes zařazena mezi osm nejzajímavějších škol v republice, a s jedním z nejvyšším počtem přihlášek. Rovněž byl členem expertní skupiny Strategie 2030+ a v roce 2018 vydal inspirativní knihu "Učit jde i jinak, aneb školství je jak stařenka o holi".
A ještě aktuální zpráva - tento týden pan ředitel Sáblík spoluzakládá spolek Uši, tedy Unii škol inovativních, který si klade za cíl rozvíjet kritické myšlení a mediální gramotnost žáků a studentů.
Co říká o školství:
“Kdo vám řekne, že má pro školství jednoduché řešení, tak mu vůbec nerozumí. My žijeme ve dvou světech. Ten kolem nás je reálný. A pak tu máme školství, a to bude vždycky odtržené od reality. Otázkou je, jak moc. České školství má ještě jeden velký problém, a tím je vysoká autonomie ředitelů škol. On je to problém, anebo výhoda, jak se to vezme. Ale ta autonomie je jedna z nejvyšších na světě.”
O učitelích a ředitelích:
“V každé sociální skupině jsou lidi, kteří jsou tahouni. Těch se obecně říká, že jich je osm až dvacet procent. Ve školství jich vidím tak deset procent. Pak je tady mlčící většina, řekněme sedmdesát procent. A nakonec dvacet procent ředitelů a učitelů, kteří by už na svých místech být neměli, protože jsou za zenitem a vyhořelí.”
O uplatnění:
“Opravdu nevíme, co naši absolventi budou za pět let dělat. Ale víme, že budou měnit pracovní pozice. Že se budou muset umět adaptovat na nové podmínky a budou potřebovat nutně kritické myšlení. Protože i AI jim bude dávat zavádějící informace a oni budou potřebovat základ, na kterém budou stavět.”
O vybírání studentů
“Každý, kdo u nás chce studovat, musí poslat motivační dopis, své portfolio a udělat testy. Jak naše, tak od Cermatu.”
O motivačním dopisu a portfoliu:
“Když se mě ptají, co tam mají napsat, tak říkám: prosím vás, napište tam, jak vysoko jste vyskočili, kam nejhlouběji jste se potopili, kam nejdál jste doběhli, a pokud jste posledních pět set metrů lezli po čtyřech a u toho zvraceli, a přesto jste do toho cíle doběhli nebo dolezli, tím líp. Protože není důležité, co děláte, ale že něco děláte.”
O týmu:
“Silný manažer má kolem sebe silný tým a silné osobnosti. Slabý manažer má slabé osobnosti, aby ho nepřerostly.”
O předešlém ministrovi a AI:
“První draft jsme napsali s našimi studenty prvního a druhého ročníku na jaře na kempu Občanská výchova k občanství. Vážili každé jednotlivé slovo, protože zadání znělo, že to musí být jedna stránka. Ano o větu víc. Vzal jsem to pak se dvěma studenty na poradu k předešlému ministrovi školství. Zaznělo, že to je vynikající práce, kterou stačí rozeslat jako pokyny. Pan ministr se s našimi studenty vyfotil, rozloučil se a odjel podat svou rezignaci. Což samozřejmě nesouviselo, ale je to hezká historka.”
O AI, která vezme učitelům práci:
“Když byla u nás konference o umělé inteligenci, tak jeden z těch panelistů byl Daniel Pražák. Ten řekl, že jestli se některý učitel bojí, že mu AI vezme práci, tak ať odejde hned, protože už nemá ve školství co dělat.”
O strachu z AI:
“Upřímně řečeno mám větší obavu z toho, jak jsme nepřipraveni v oblasti kritického myšlení. Jak se necháváme oblbovat populisty a marketéry. Problém je v tom, že s AI to budou umět dělat ještě precizněji a lépe.”
O roli učitelů:
“Pro studenty už dávno není hlavním zdrojem informací. Dřív byl učitel mezi třemi nejdůležitějšími lidmi ve vesnici, společně s panem lékárníkem a farářem. Dnes je ta role úplně jiná. Když se dnes ptáte nějakého studenta, který umí něco mimořádného, kde se to naučil, tak vám odpoví: naučil jsem se to sám. Nebo: našel jsem si to na Internetu. Učitelé na to musí být připraveni a přizpůsobit tomu to, jak s žáky pracují.”
O vykořisťovaných a vykořisťovatelích:
“Škola by neměla vychovávat jen budoucí vykořisťované zaměstnance. Ale musí myslet taky na lidi, kteří ostatním práci budou dávat. A tam může být role školy i taková, že dá individuální učební plán žákovi, který si chce například založit firmu. Nebo přímo ve škole pracovat na velkých projektech. U nás se to jmenuje program pro podporu talentovaných aktivních studentů. Letos v něm bylo 114 studentů ze zhruba 650.”
Co škola musí děti naučit?
“První je to, že je musí naučit se učit. Jak pracovat s informacemi a jak studovat. A druhá věc je naučit je myslet. Myslet kriticky a informaticky.”
O chybách:
“Jeden z problémů nejen českého školství je, že neumíme pracovat s chybami. Trestáme za ně a dáváme špatné známky. Ale nebát se dělat chyby je podceňovaná vlastnost. Chyba může být úspěch, protože nám říká, že jsme objevili cestu nebo způsob, který nevede k cíli. Můžeme si je odškrtnout a pokračovat. Protože to nejdůležitější je zkoušet to znovu.”
Radko Sáblík: Škola už dávno není hlavní zdroj informací. Musí studenty naučit dvě věci: jak se učit a jak myslet