Na konci srpna se v Pekingu konal druhý ročník Světových her humanoidních robotů.
Pozornost poutal sprint na 100 metrů. A nejen proto, že humanoidní roboti zaběhli časy rychlejší než Usain Bolt. Také proto, že někteří z těchto rychlých běžců nedokázali bezpečně zastavit. Za cílem měli připravenou polstrovanou bariéru. Do ní narazili a více či méně spektakulárně se zřítili na zem.
Lidé je pak na nosítkách odnášeli z dráhy. U sportovců by člověk čekal cestu do šatny. Tady spíš do dílny.
Tyhle záběry měly milióny zhlédnutí a spousty lajků.
Otázka zní: Proč to tak je?
Když píšeme o skutečných sportovních událostech, zajímají nás hlavně výjimečné výkony. Momenty, kdy vítězové probíhají cílovou páskou nebo padají rekordy. Jistě, chceme vidět i zajímavosti a kuriozity. Ale u robotů to chvílemi vypadalo, že nás zajímají výhradně ty.
Milujeme záběry, na kterých roboti vypadají nemotorně, bez zjevného důvodu padají na zem nebo v cíli nabourají. Vidět stroje, jak selhávají, je pro nás zřejmě zvláštním způsobem příjemné.
Vlastně nikoli, není to příjemné vždy. Když se porouchá tiskárna a v jejím zásobníku se mačkají papíry, nesmějeme se ani trochu. A to ani v případě, že ty zmačkané papíry mají legrační tvary. Naopak, je to iritující a nepříjemné. Rozčílí nás to natolik, že potřebujeme někomu vynadat, nejlépe někomu na firemním oddělení počítačové podpory.
Ale když se pokazí stroj, který má kovovou hlavu, trup a paže i nohy, najednou se smějeme jako blázni.
„Nic nečiní lidi tak šťastnými jako pohled na roboty, kterým něco nejde,“ zněl ostatně teď v pátek v překladu titulek článku na první straně deníku Wall Street Journal.
Nejdřív pár faktů. Protože to je druhá pozoruhodná věc: ze záběrů snadno pochopíme, že jde o něco jako „robotí olympiádu“. Mnohem méně se z nich dozvíme o tom, proč se vůbec konala.
Hry proběhly od 22. do 26. srpna v Národním rychlobruslařském oválu, hale postavené pro zimní olympiádu 2022. Tehdy tam nastoupili rychlobruslaři, letos roboti.
Celkem 2 056 robotů v 51 disciplínách. Vedle běhů, fotbalu a stolního tenisu se soutěžilo i v praktických úkonech, například úklidu hotelového pokoje nebo v hašení požáru. A jeden detail, možná zanedbatelný, ale zároveň kuriózní: mezi hlavními pořadateli byl pekingský magistrát spolu s čínskou státní televizí.
Cílem je urychlit vývoj robotů, kteří mohou být užiteční v továrnách, domácnostech nebo při záchranných akcích. Sport některé potřebné schopnosti srozumitelně a zároveň zábavně testuje: když se roboti snaží dělat to, co na špičkové úrovni předvádějí lidé, vidíme na první pohled, jak moc se jim to daří. Zda dokážou udržet rovnováhu, rozumně se pohybovat či spolupracovat. To v kolektivních sportech, třeba ve fotbale.
Komunistická Čína považuje vývoj humanoidních robotů za strategicky důležitý obor a podporuje jeho rozvoj. V tom lze vidět i ideologický rozměr her: podívejte se, jak jsme za posledních dvanáct měsíců pokročili. Pro pořádek dodejme, že americká FCC koncem července z bezpečnostních důvodů omezila vstup nových modelů pokročilých robotů zahraniční výroby na americký trh. Tedy i čínských. Nebo spíše hlavně čínských, byť to samozřejmě administrativa takto přímo neřekla. Ale obavy jsou jasné: co když by se tito roboti stali “spícími vojáky”, které čínská vláda v nějaký moment aktivuje?
Tomu se dá rozumět. Ale zpět k původní otázce: Proč nás nešikovnost robotů tak baví?
Část odpovědi může nabídnout jedna z teorií humoru, které se říká „neškodné narušení“ (benign violation). Zjednodušeně řečeno, smějeme se tomu, když se klauni či komici fackují, zakopávají nebo padají ze schodů, ale zároveň musíme mít pocit, že se nikomu nic vážného nestane. Že za chvíli zase vstanou a budou v pořádku. Pak je to komedie. Kdyby aktér zemřel, byla by to tragédie.
V případě robotů může být to „neškodné“ v tom, že se nic zlého neděje nám lidem. Empatii k robotům cítit můžeme, ale havárii stroje nemusíme vnímat jako něčí bolest. U hořícího člověka bychom mysleli na jeho utrpení a na pomoc. U robota, který jako člověk jen vypadá, si můžeme dovolit smích.
Dennis Hong z Kalifornské univerzity v Los Angeles, který humanoidní roboty sám staví, pro Wall Street Journal řekl: „Když se rozbije pračka, nikdo se nesměje.“ U vlastního drahého robota by nás nejspíš smích také rychle přešel. Když v nešťastné situaci nemáme „nainvestováno“, bereme humanoidní roboty jako parodii na lidi. Na sebe. Smějeme se sami sobě, aniž by nás to bolelo.
Zároveň je pod tím smíchem nejspíš i úleva. Poslední roky posloucháme, co všechno budou stroje dělat lépe než my. Budou psát, programovat, vymýšlet strategie, řídit. A nejen to, v některých přesně vymezených úkolech už lidi překonávají. My lidi z toho máme docela těžkou hlavu. Naštěstí se pak objeví robotický fotbalista, napřáhne nohu ke střele na branku… a svalí se na záda. Tak moment, říkáme si, asi to s tím předáváním planety strojům ještě nebude tak horké.
Ale roboti nebyli letos jen komičtí. Tak schválně, přečetli jste si někde, že robot Tiangong Ultra zaběhl ve finále stovku za 8,64 sekundy? Boltův lidský rekord je 9,58. Samozřejmě jde o jiné soutěžní podmínky a žádný světový rekord tím nepadl. Ale ten výkon je působivý. V paměti přesto snadno zůstanou hlavně roboti rozpadlí na kusy.
Připomíná to něco, čemu se v AI říká „zubatá hranice schopností“ (jagged frontier). V něčem jsou stroje excelentní a v něčem jiném překvapivě neschopné. Činnosti, které nám připadají podobně náročné, pro ně mohou být velmi různě obtížné. Pro nás lidi ne. Když někdo mimořádně dobře běhá, je většinou dobrý například i ve skocích nebo jiných atletických disciplínách. Roboti vám tohle negarantují. V jejich schopnostech a výkonnosti nehledejte logiku.
Neznamená to, že se nemáme smát. Ono to vtipné je. A náš smích je opravdová tělesná událost. Napsat „hahaha“ zvládne kdejaký chatbot, není za tím však žádná “biologie”. Ale pozor, že se na rozdíl od AI umíme smát, neberme jako důkaz toho, že z ní nemáme mít obavy.
Ten smích je možná něco jako zpožděný indikátor. Stačí se podívat na videa z loňského ročníku a porovnat je s těmi letošními. Ano, obojí v nás vyvolává záchvaty smíchu. Je to ten samý smích, úlevný a nefalšovaný. Ale zároveň rozdíl mezi těmi videi je ohromný. Letošní roboti jsou nepopiratelně a velmi výrazně schopnější.
A příští rok bude platit to samé. Proto pořadatelům ani trochu nevadilo, že se sdílejí hlavně videa selhání a neúspěchů. Protože už v tuto chvíli jsou v laboratořích roboti nové generace, jejichž konstruktéři se z těchto neúspěchů poučili a posunuli technologie zase dál.
Zároveň robot, který v cíli vzplane, je nejlepší reklama, jakou tenhle průmysl může mít. Nikdo se nebojí něčeho, čemu se směje.
A taky platí, možná víc než kdy v minulosti, to staré dobré: kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.