Proč na JEDNOM PROCENTU nenajdete texty psané AI ... i když by některé byly možná lepší než ty moje

Když se mě někdo ptá, co opravdu umím, je to poněkud choulostivá otázka. Vystudoval jsem kybernetiku (před víc než třiceti lety), hodně jsem toho přečetl, celý život mě baví se něco učit. Ale co OPRAVDU umím?

Pracoval jsem těch třicet let jako novinář, což znamená, že toho vím docela málo, ale o hodně věcech. “Novináři jsou poučení diletanti,” napsal před více než sto lety polský logik Josip Bochenski. A myslím, že mě to vystihuje. To si nestěžuju, vlastně bych řekl, že je to spíš výhoda. Když toho nevíte málo, ale zároveň ani ne moc, umožňuje vám to celý život žasnout.

A váš život je každý den zajímavý, zábavný a překvapivý. Nebo ne každý den (člověk sepři psaní hravě nechá unést), ale v rámci možností. Docela často.

I když asi je jedna dovednost, kterou mám. Myslím si, že umím dobře psát. Namyšleně bych dokonce řekl, že hodně dobře. Ne proto, že bych měl nějaký zvláštní talent, ale protože to dělám celý život. V podstatě každý den. A dělám to s láskou a ohromnou vášní. Málokdy jsem šťastnější, než když sedím u počítače a píšu.

Proto beru dost úkorně, že psaní je to, co se velké jazykové modely naučily opravdu dobře. Což dává smysl, vzhledem k tomu, že jsou to probabilistické modely přirozeného jazyka, natrénované právě na textech. Dobře psát je jejich vlastnost, která AI výzkumníky překvapila nejméně.

Na workshopech říkám, že AI dnes píše nejen lépe než průměrný člověk, ale často lépe i než ti, kteří se psaním živí.

A zároveň s mou ženám říkáme toto: až budete přemýšlet, co “předáte” ze své práce AI, tak si dejte pozor, ať to nikdy není to, co děláte rádi. A v čem jste dobří. Protože váš život určitě nezlepší to, když právě tuhle práci bude dělat někdo jiný.

To, co nám jde a v čem jsme dobří, zároveň definuje do značné míry to, kým a čím jsme. Jasně, když se nás někdo zeptá na smysl života, mluvíme většinou o lásce, dětech a rodině, obvykle i v tomto pořadí, ale pravda je taková, že náš smysl do velké, ne-li zásadní míry určuje i naše práce.

Není moc cool to říkat, ale každý svou hodnotu nějak kalkulujeme z toho, jak jsme užiteční a důležití nebo zajímaví pro ostatní. Převodníkem tohoto sebeuvědomění je ne výlučně, ale do značné míry naše práce. V povoláních, jako jsou lékaři nebo učitelé, je to zjevné. Ale platí to pro všechny profese.

Jedno z největších nebezpečí AI je právě v tom, že devalvuje naši cenu. Že nám vezme práci, kterou děláme dobře a rádi. Že nám vezme radost a pocit užitečnosti. Stručně a trochu pateticky: že nám vezme smysl života.

A je ještě jeden důvod, proč je psaní důležité, i když budeme mít nástroj, který nás v této činnosti dokáže nahradit. Tím důvodem je to, že psaní je obtížné. A nás lidi formuje to, co vyžaduje úsilí, čas a není snadné. Dělat obtížné věci je tím nejlepším způsobem, jak se stát lepším člověkem.

Platí to pro jakoukoli činnost, včetně psaní.

Psaní je navíc spojené s myšlením. Aspoň u mě. Uvědomuju si, že jsou dva druhy lidí. Jedni píšou proto, aby zformulovali, co si myslí. Ti druzí píšou, aby to zjistili. Jsem ten druhý případ. Když jsem pracoval jako komentátor v deníku, chtěl po mně editor často dopředu vědět, jaké bude vyznění komentáře. Jestli si myslím A, nebo B.

Potřeboval to vědět čistě z praktických důvodů, třeba proto, aby kvůli vyváženosti objednal u jiného autora protinázor.

A já mu často vysvětloval, že to nedokážu řct. Ano, zdá se mi, že si myslím A, ale nedokážu vyloučit, že až ten komentář začnu psát, a psaní mě donutí mé názory přesně vyjadřovat a formulovat, že nakonec nezjistím, že si myslím B.

Stávalo se to. A to je další důvod, proč je psaní důležité. Protože neexistuje - podle mě - lepší způsob, jak si srovnat myšlenky a ověřit své pocity. Jak emoce či tušení přetavit v logicky vystavěné, pokud možno solidní názory.

AI tohle všechno dokáže taky. Vyargumentuje a chytře zformuluje jakýkoli názor, a vám stačí několikaslovný prompt, aby zručně a za pár vteřin podobně chytře postavila názor opačný. A možná to opravdu udělá stejně dobře jako já. Nebo jiný živý autor.

Ale to není můj argument. Samozřejmě, že píšu své texty pro lidi, a mám radost, když se jim líbí a když s nimi souhlasí (a vlastně i když s nimi nesouhlasí, pokud je zaujmou). Avšak co mě nejvíc baví, je to dobrodružství, a ta radost a vášeň, které prožívám, když je píšu.

Je to trochu srovnatelné třeba s tím, když se mi ve škole v matematice podařilo vyřešit nějaký příklad (nebyl jsem bůhvíjaký matematik, ale bavilo mě to), nebo když jsem v osmdesátých letech naspal v TurboPascalu nějaký program, který jsem pak odladil, a on fungoval (nebyl jsem bůhvíjaký programátor, ale taky mě to bavilo).

Prostě radost z toho, že děláte něco obtížného, v podstatě nepříjemného a protivného, ale nakonec se nějak doberete k cíli. Trochu mi to připomíná i běhání maratonů, což je činnost, ve které jsem byl vyloženě špatný.

Ale ta radost v cíli je ohromná a v ten moment skoro ničím neměřitelná.

A o tohle nás chce AI připravit.

Chci se tomuto aspektu věnovat, fascinuje mě například experiment, který udělali před pár týdny v New York Times. Nechali čtenáře ohodnotit prózu napsanou uznávanými autory, a zároveň AI, a nechali je vybrat, které se jim líbí víc.

No a v téhle “slepé degustaci” nikoli výrazně, ale přece jen (v poměru 54:46) vyhrála AI. Vše pak ale změnil moment, když to čtenáři zjistili. Text napsaný AI pak s nechutí “vyplivli” jako víno, které sice bylo líbivé a zdánlivě kvalitní, ale oni až následně zjistili, že v něm je cosi nechutného až jedovatého.

Že v nich chybí člověk.

To je jeden z aspektů, který lidem jako já, ale vlastně všem lidem, dává určitou naději. Ne moc velkou a ne bůhvíjak solidní, ale je to naděje.

Zároveň platí, že mě AI fascinuje. Že platí to, co říkám už od roku 2020 (kdy jsem poprvé vyzkoušel model GPT-2), totiž že velké jazykové modely jsou nejpřekvapivější technologií, kterou jsem v životě poznal. A že jsem předtím absolutně netušil, že se něčeho tak úžasného až magického dožiju.

Ze stejného důvodu se téhle technologie obávám, a tak nějak podvědomě sílí můj pocit, že nezmění lidstvo a náš svět k lepšímu. Ale jak známo, když lidé něco “vynaleznou”, tak už se to nikdy nepodaří “odvynalézt”.

Schopnou a silnou AI máme, a musíme se s ní naučit žít. To je téma na tisíc a jeden článek.

A já jsem vám jen chtěl napsat a slíbit, že pokud tyto články budete číst na Jednom procentu a s mým podpisem, že je budu psát já.

Děkuji, že je i tak budete číst.