Proč je zásadní mít možnost kritizovat jakéhokoli politika. A proč je někdy chytré i výhodné to nedělat

Z hlediska pozorovatele jsou dvě možnosti, jak politik může ukázat, že je chytřejší a mocnější než jeho soupeř. Ta první je, že to udělá veřejně. Využije toho, že má lepší argumenty, větší podporu a výhodnější pozici. Ta druhá možnost?

Může mít spoustu variant, které však většina z nich nemusí nikdy poznat. Protože konflikt proběhne neveřejně, obrazně řečeno “za oponou”, a vlastně se nedá vyloučit, že se o žádném sporu ani nedozvíme.

Prezident Pavel ve sporu s Macinkou zvolil první postup. Ukázal svou sílu, protože jeho stoupenci zaplnili dvě náměstí a na jeho podporu se sebraly statisíce podpisů. Zároveň se objevila i kritika, a to od těch, kteří buď Petra Pavla nemají rádi (většinou kvůli jeho dávné minulosti), anebo si myslí, že vyvolat veřejný konflikt v politickém vedení státu je v dnešní geopolitické situaci nevýhodné a nezodpovědné.

Nemluvím teď o vřeštění Okamurových dezolátů ani o tvrdém jádru Babišových voličů. Mluvím o kritice lidí, kteří se na ty důležité a zásadní věci (jako je pozice Česka v dnešním trojúhelníku tvořeném Evropou, Ruskem a Amerikou) dívají stejně nebo minimálně podobné.

Proto je mimořádně neštastné, když si zrovna tyhle dvě části jedné “bubliny” začnou vzájemně nadávat. Oběma stranám rozumím. Kritice Pavlova veřejného útoku na Macinku proto, že si myslím, že to mohl udělat jinak. Tím druhým, “neviditelným” způsobem. Ale nic o tom nevím a důvody Pavla či jeho poradců neznám, tak si myslím, že je lepší mlčet.

Jakkoli je to svůdné, protože udělat si legraci z davu je vždy lákavé a zároveň snadné. Jenže taky cynické, když jde o skutečné hodnoty a důležité postoje. Jako v tomhle případě. A cynismus je jen falešná sofistikovanost těch, kteří chtějí vypadat víc nad věcí a zdánlivě “chytřejší” než většina.

Takže zároveň chápu nevraživou reakci těch, kteří se demonstrací zúčastnili, případně se podepsali na Pavlovu podporu. Protože ti nechali cynismus stranou a investovali do toho sporu svůj čas, energii a hlavně emoce. Ano, zejména ty emoce jsou důležité, a v politice zároveň často špatnými rádci.

Protože čistě racionálně my dnes nemáme moc prostor ani čas pro podobné, v zásadě marginální spory. A když píšu “my”, tak myslím tu část země, která “prohrála” poslední parlamentní volby a prezident je chtě nechtě jejím jediným “spojencem” ve vedení země.

A pak je tu druhá část země. Lišíme se v mnoha ohledech, demograficky i jinak. Máme odlišnou minulost, odlišný pohled na současnost a odlišnou představu o budoucnosti. Ale často ne zásadně. A i v této části elektorátu je jen spíše marginální podíl “dezolátů”, kteří by chtěli, aby se Česko posunulo nebezpečným způsobem, zjednodušeně řečeno na Východ.

Je velmi, velmi nešťastné, že kvůli sporům o marginality se tento posun může stát, i když ho ani ANO, ani Motoristé před volbami svým voličům nenabízeli. To je podle mě největší riziko v Česku počátkem roku 2026. Ne to, co si myslíme o Babišovi, Pavlovi, Okamurovi nebo třeba Turkovi.

Tohle nepíšu jako politický analytik, kterým nejsem, a ani jako komentátor, který se snaží popisovat situaci nestranně. Tím také nejsem. Jsem silně zneklidněným prozápadním občanem země, která má problematickou minulost, skvělou současnost a - jak se ukazuje - nejistou budoucnost. A který by byl rád, aby jeho děti a dnes i vnuci měli stejné šance žít dobrý život, jako měla jeho (= moje) generace.

Protože je to jednoduché: jsme na šachovnici geopolitiky “malou” figurkou, nejspíš pěšcem. U těch nejvíc záleží na tom, kde na šachovnici stojí. O to se teď hraje. Jestli budeme na té části šachovnice, kde na nás záleží a můžeme v tom nejlepším případě i přispět k vítězství, anebo tam, kde je možné a někdy i nutné hrací kámen obětovat.

Vyberme si.